Co je a co není homosexualita?
Známé fráze jako “křesťan nemůže být gay” nebo “homosexualita je hřích” prozrazují, že jako křesťané moc nemáme jasnou představu o tom, co ta homosexualita vlastně je. Co těmi frázemi chceme ve skutečnosti říci? Tvrdíme snad, že prožívat stejnopohlavní přitažlivost je samo o sobě hříchem? Nebo že homosexuálně orientovaný člověk nemůže být za žádných okolností křesťanem?
Příliš často se stává, že naší jazykovou nepřesností vylíváme vaničku i s dítětem – že odsuzujeme lidi, kteří si odsouzení od nás v žádném případě nezaslouží. Proto je potřeba začít věci nazývat jejich pravým jménem – ať víme, čemu chceme ve skutečnosti vyjádřit podporu nebo proti čemu se vymezit. V křesťanských kruzích se totiž pod slovem homosexualita mohou skrývat alespoň čtyři různé věci:
1. Homosexualita jako orientace
Sexuální orientace je jedním z rysů osobnosti. Pojmenovává, které pohlaví člověka přitahuje – ať už po stránce fyzické, ale i po stránce duševní, emoční, osobnostní či estetické. Naše prožívání v oblasti sexuality není jenom o tom, s kým se chceme vyspat. Zasahuje do všech našich vztahů a sociálního prožívání – do toho, s kým si rozumíme, kdo nám naopak nesedí, nebo s kým se chceme víc kamarádit. Nejčastěji rozlišujeme tři sexuální orientace: heterosexualitu (přitažlivost k osobám opačného pohlaví), homosexualitu (přitažlivost k osobám stejného pohlaví) a bisexualitu (přitažlivost k oběma pohlavím). Vývoj sexuální orientace u člověka ovlivňuje, s největší pravděpodobností, celá řada biologických i sociálních faktorů. Proto na otázku, proč některé lidi vůbec přitahuje to stejné pohlaví, možná nikdy nenajdeme dostatečně jasnou odpověď. Faktem je, že tu máme početnou skupinu lidí, pro které je úplně přirozené prožívat přitažlivost k osobám stejného pohlaví. Není to něco, co si vybrali, nebo něco, co si vymysleli, aby upoutali pozornost. Není to ani nějaká duchovní spoutanost, která by se dala potlačit modlitbou a půstem. Sexuální orientace, ať už je heterosexuální, homosexuální nebo bisexuální, je přirozenou součástí naší osobnosti podobně jako to, že někdo je extrovert, někdo jiný hodně gestikuluje když mluví, a někomu zase nechutnají houby.
2. Homosexualita jako identita
Pojmem homosexualita se v křesťanských kruzích označuje i určitou osobní identitu, která vychází z homosexuální orientace. V dnešní době málo který homosexuálně orientovaný člověk o sobě řekne, že je “homosexuál“, protože to zní jako diagnóza od lékaře – archaicky a podivně. Proto homosexuální lidé běžné používají termíny “gay” a “lesba“. Je to jednoduše způsob, jakým se lidé s touto orientací rozhodli navzájem označovat. Tahle slova nevyjadřují nějaké sexuální návyky, nebo to, s kým člověk udržuje nebo naopak neudržuje intimní vztahy. Vyjadřují odlišnou vztahovou orientaci. I věřící homosexuální lidé tyto nálepky používají, protože srozumitelným způsobem komunikují tu zásadní odlišnost, kterou menšinová sexuální orientace do života přináší. To, jaké pohlaví nás přitahuje, ovlivňuje více aspektů našeho života, než by se mohlo na první pohled zdát. A nejde jenom o to, do koho se člověk zamilovává nebo kdo člověka přitahuje. Odlišná orientace se promítá i do fungování v rámci společenských kruhů, jakým je například církev. Člověk prožívající přitažlivost ke stejnému pohlaví si v církvi bude klást jiné otázky, bude řešit naprosto jiné strachy a obavy, bude se potýkat s kategoricky jinými problémy, než člověk, který jednoduše v oblasti sexuální orientace více zapadá mezi ostatní. Termíny jako gay a lesba otevírají prostor se o této odlišné zkušenosti sdílet s lidmi – hlavně s těmi, kteří si mohou procházet něčím podobným – a dělají to lépe, než jakékoliv jiné termíny.
3. Homosexualita jako chování
V jiných případech se pojmem homosexualita v křesťanských kruzích myslí určitý druh sexuálního chování – konkrétně: jakákoliv forma erotického kontaktu mezi osobami stejného pohlaví. Někdy se pro tento případ používá termín “praktikovaná homosexualita“, který je ale sám o sobě problematický, protože je v praxi těžko vymezitelný. Někteří se mohou domnívat, že k homosexuálnímu styku bude docházet jen mezi homosexuálně orientovanými lidmi, nebo lidmi kteří přijali homosexuální identitu, ale vůbec to tak nemusí být. Je poměrně známo, že ke stejnopohlavnímu styku, mezi jinak zcela heterosexuálně orientovanými jedinci, dochází například v prostředí, kde chybí přístup k opačnému pohlaví – třeba v nápravných zařízeních. Sexuální orientace nebo identita proto nemusejí vůbec souviset s tím, s kým se člověk rozhodne mít sex. Stejnopohlavní styk z člověka nedělá homosexuála. Stejně tak se ti homosexuální lidé, kteří se rozhodnou žít v manželství s osobou opačného pohlaví, automaticky nestávají heterosexuály. Člověk navíc nemusí mít s pohlavním stykem jakoukoliv zkušenost pro to, aby věděl, jakou má sexuální orientaci. Proto se někteří křesťané považují za homosexuálně orientované, ačkoliv žijí v sexuální abstinenci a s nikým sex doposud neměli.
4. Homosexualita jako kultura
Nakonec ta nejmlhavější úroveň toho, co může v očích křesťanů slovo homosexualita znamenat, je určitý soubor hodnot, zvyklostí, symbolů a postojů, které si lidé spojují s LGBTQ komunitou. Říkejme tomu “gay kultura“. Podobně jako křesťané mají svoji vlastní kulturu – křesťanské hodnoty, symboly jako třeba kříž, naše bohoslužby, svátky a podobně – stejně tak i duhoví lidé mezi sebou, do určité míry, sdílejí jistou specifickou kulturu. Symbolem LGBTQ komunity například je duhová vlajka, zvykem je pořádání Pride festivalů, a tak dále. Na rozdíl od sexuální orientace, kultura nemá žádný biologický základ. Nikdo se nerodí zběhlý v určité kultuře. Učíme se ji v průběhu života od svého okolí. Názorný příklad: do církve začne chodit křesťanstvím nepolíbený člověk a nějakou dobu mu trvá, než si osvojí, proč se během bohoslužeb dělá to či ono, co se myslí pojmem “krev Beránka”, co se dělá na “skupinkách”, a podobně. Důležité je, že kulturu si navíc každý osvojuje v různé míře. To, že je někdo křesťanem nutně neznamená, že bude například dodržovat půst během postního období. Stejně tak to, že je někdo homosexuálně orientovaný vůbec neznamená, že bude zastávat hodnoty nebo postoje gay komunity. Vše závisí na tom, do jaké míry se člověk nechá danou kulturou ovlivnit. Taková je realita pro spoustu duhových křesťanů: z jedné strany se mohou kvůli svojí orientaci cítit odcizeně vůči komunitě křesťanů, zároveň se mohou cítí odcizeně vůči LGBTQ komunitě právě kvůli hodnotám a zvyklostem gay kultury, které jim jsou cizí.
Co si z toho odnést?
Když jako křesťané slyšíme slovo „homosexualita“, často se nám v mysli prolnou všechny čtyři úrovně, o kterých jsme mluvili. Nezůstává to jen u samotné přitažlivosti – vybavíme si obraz „typického“ homosexuála, jeho chování, údajný životní styl, i vztahové a politické hodnoty, které mu přisoudíme. Právě s těmito předpoklady pak vstupujeme do debat o životech a víře LGBTQ lidí. Tyto obrazy ale přitom velmi ovlivňují, jak je vnímáme – a mnohdy nám ztěžují, abychom v nich dokázali vidět především lidi, vcítit se do jejich zkušeností a rozpoznávat, jak v jejich životech působí Bůh.
Ve skutečnosti nám homosexualita o lidech říká jediné: je popisem jejich vnitřně prožívané přitažlivosti k osobám stejného pohlaví. Není správné ani férové o duhových lidech – o jejich identitě, sexuálním chování, nebo kultuře a hodnotách – na základě orientace cokoliv předpokládat.
Pokud chceme vést konstruktivní dialog na téma homosexuality, je proto dobré mít na paměti:
- Homosexuální orientace ani gay identita člověka nezavazují k žádnému specifickému životnímu stylu, světonázoru nebo sexuálnímu chování. Sexuální orientace a identita nejsou biblickými koncepty, ani kategoriemi sexuálního chování, proto není důvod je považovat za hřích. Zatímco orientace jednoduše popisuje, jaké pohlaví člověku přijde fyzicky i emočně atraktivní, gay/lesbická/bisexuální identita je pouze společensky zavedený způsob, jakým smysluplně komunikovat svému okolí, že život člověka ovlivňuje tato specifická odlišnost.
- Kultura gay/LGBTQ komunity, jakožto kultura od základu sekulární, postrádá ty morální mantinely a zábrany v oblasti sexuality, které jsou běžné pro naši křesťanskou kulturu. To historicky přispělo k větší otevřenosti a uvolněnosti gay kultury v oblasti sexuálních vztahů. Z křesťanského hlediska proto naprosto dává smysl se zamýšlet nad tím, které z hodnot LGBTQ kultury jsou slučitelné s těmi křesťanskými – stejně jako dává smysl se zamýšlet nad slučitelností hodnot jiných společenských skupin s křesťanstvím. Je ale opět potřeba rozlišovat mezi kulturou a orientací.
- Není otázkou, jestli v církvích máme LGBTQ věřící. Duhoví lidé v církvích vždy byli a vždy budou. Otázkou je, nakolik jim umožníme otevřeně mluvit o své duhové identitě. Když křesťané odsuzují “homosexualitu“, velmi často to vyznívá tak, že spíše než hřích, odsuzují všechny LGBTQ osoby. Taková zjednodušující a zobecňující vyjádření nejen že spoustu duhových i neduhových lidí odrazují od církve, ale navíc páchají obrovské škody v duchovním i duševním životě duhových věřících, kteří jsou součástí církve.