Řekli jsme si o tom dobrém, co může z obou životních přístupů vzejít. Ale bylo by nefér zamlčet ty náročnější aspekty života duhových věřících. Je potřeba si říct o nepřijetí, neporozumění, a nedůvěře, kterou duhoví křesťané mohou v církvi zažívat bez ohledu na to, jakou životní cestou se vydají – jestli se budou držet tradičního přístupu, nebo ne. Řekněme si upřímně: církve často nebývají příliš vřelým a otevřeným místem pro duhové lidi.

Je pravda, že se situace postupně mění. Se skutečně přijímajícím a vstřícným přístupem se dnes člověk může setkat, kromě těch otevřeně podporujících církví, i v jinak konzervativních a tradičních církvích – ale není to pravidlem. Velmi záleží na konkrétních lidech: na faráři/kazateli, na vedení sboru, i na samotných členech společenství. Pro spoustu křesťanů je homosexualita stále něčím příliš abstraktním, cizím, a nepředstavitelným. Něčím, co do církve vlastně nepatří.

Kvůli tomu se mohou duhoví věřící, Side A i Side B, v církvi cítit trochu jako druhořadí křesťané. Mohou se potýkat s nedůvěrou a podezříváním kvůli své odlišné orientaci nebo identitě, která nezapadá do představ běžného křesťana. Spousta věřících je totiž přesvědčena, že homosexualita je jakousi nemocí, kterou je nutné uzdravit. Duhoví lidé, kteří nepočítají se změnou orientace, se mohou setkávat s neustálou potřebou obhajovat sebe a svoje názory v konfrontaci s dobře míněnými radami bratří a sester v Kristu, kteří cítí povinnost homosexuální věřící křesťansky usvědčovat.

Tradičně smýšlející duhoví věřící se mohou potýkat s nepochopením ze strany ostatních křesťanů, a s nedostatkem podpory v té cestě, pro kterou cítí povolání. Lidé v církvi často nejsou schopni vnímat specifické potřeby a obavy, se kterými se Side B člověk potýká. Ne všichni křesťané mají zájem tvořit hluboká přátelství, ve kterých by se Side B věřící cítili bezpečně a podporovaně. Zvlášť protestanté mohou mít výhrady k celibátu. Mohou skrze to k Side B člověku přistupovat jako k věčně “nedospělému” křesťanovi, protože v církvi se ke spořádanému manželství občas přistupuje jako k příznaku duchovní zralosti a vyspělosti.

Naproti tomu si spousta křesťanů může rekonstruktivní přístup Side A věřících vyložit jako vzdání se víry, volbu “široké cesty” nebo podlehnutí satanovu svodu. Ze dne na den se kvůli svému názoru na homosexualitu mohou v očích členů církve, nebo i rodiny, stát narušujícím prvkem, který ohrožuje jejich duchovní společenství. Side A věřícím hrozí, že mohou přijít o veškeré duchovní zázemí, kterému věnovali roky svého života, pokud jejich církev tento odlišný názor neunese. Někteří duhoví věřící kvůli tomu ze své církve odcházejí s pocitem zrady a nepochopení, a někteří kvůli reakcím křesťanů opouští víru úplně.

Tohle jsou jenom některé z výzev, které duhové věřící mohou potkat. Mohou se snadno stát kamenem úrazu. Mohou se ale naopak stát i požehnáním. Pravdou je, že být věřící a zároveň duhový, není vůbec jednoduché – bez ohledu na to, k jakému přístupu ke stejnopohlavním vztahům se nakonec člověk přihlásí. Každá z cest, o kterých byla řeč, s sebou nese specifické výzvy a překážky a stěží se dá jednu z nich jasně prohlásit za snazší nebo pohodlnější.

Přese všechno, Bůh duhové lidi miluje a je přítomen v jejich životech. Vede je svojí cestou, která možná v některých ohledech vypadá jinak, než cesta heterosexuálně orientovaných věřících. Přesto Bůh zaslíbil, že není žádná hlubina ani výšina, žádná mocnost nebo síla, která by nás dokázala odloučit od jeho lásky (Řím 8:35-39). Zatímco láska ostatních křesťanů vůči duhovým věřícím může pokulhávat, Boží láska k nim nikdy neochabuje.