Tradiční přístup

To, co v Duhovém majáku nazýváme tradičním postojem, je teologický přístup, který jakoukoliv podobu stejnopohlavního sexuálního styku považuje za hřích, bez ohledu na to, jestli se odehrává ve věrném partnerském vztahu, nebo mimo něj. Říkáme mu “tradiční”, protože po většinu dějin křesťanství, až zhruba do poloviny 20. století, byla sexuální intimita mezi osobami stejného pohlaví napříč církvemi považována za něco nepřijatelného. V ostatní literatuře se tento přístup také označuje jako konzervativní, Side B, nepodporující nebo nepřijímající.

Tradiční ale neznamená, že by argumentace jeho obhájců, zamrzla někde ve starověku. Jedná se o živou teologickou tradici, která se snaží moderní vědecké poznání o sexualitě reflektovat prostřednictvím konzervativní křesťanské sexuální etiky. V dnešní době žádný seriózní teolog nepovažuje homosexualitu za věc rozhodnutí nebo za černobílou záležitost. Diskuze o homosexualitě už nekončí pouhým zodpovězením otázky, zda je „praktikovaná homosexualita“ hříchem. Stále víc se do popředí dostávají témata životní zkušenosti a konkrétních potřeb homosexuálních křesťanů. Mluví se také o výzvách, které tito věřící přinášejí do života církví a duchovních společenství.

Mýtus: Tradiční přístup je pouhou zástěrkou pro nenávist

Někteří se domnívají, že tradiční postoj k homosexualitě v dnešní době mohou zastávat pouze náboženští fanatici nebo ti, kteří jednoduše duhové lidi nesnášejí. Tento názor v Duhovém majáku nesdílíme. Máme pochopení pro to, že pro mnohé jde o skutečně složitou otázku týkající se samotných základů křesťanského světonázoru, v němž třeba vyrostli, který je jim vlastní, a který jim v kontextu jejich života dává smysl. Teologicky nepodporující postoj proto nepramení z neochoty “podpořit” duhové lidi, ze zaslepenosti nebo nedostatku empatie. Není to postoj nenávisti. Pramení z touhy po vyvážení lásky k bližnímu s věrným následováním tradičního výkladu Písma.

Hodnoty tohoto projektu nás vedou k naslouchání i těm, pro které život v duchovní integritě a autenticitě znamená to, že se jednoduše nemohou smířit s rekonstrukčním postojem ke stejnopohlavním svazkům. Takovým hlasům dáváme hlavní slovo v této části Duhového majáku.

 

Několik obecných charakteristik tradičního přístupu, často zmiňovaných v literatuře, kterým zde nicméně nebudeme věnovat příliš pozornosti:

  • Homosexualita je považována za důsledek Pádu – je něčím, co nebylo součástí Božího původního plánu se světem.
  • Důraz je kladen na zodpovědné následování Ježíše Krista v “zapření sebe sama a nesení svého kříže” (Mat 16:24) ať už cestou sexuální abstinence nebo cestou manželství s osobou opačného pohlaví.
  • Právě volbu života v sexuální abstinenci (neboli celibát) přístup vyzdvihuje jako pozitivní, bohulibý životní styl, jako cestu, kterou si zvolili sám Pán Ježíš nebo apoštol Pavel.
  • Tradiční teologický přístup nijak nesouvisí s praktikami konverzní terapie a v současnosti většina jeho zastánců se vůči nim ostře vymezuje.
  • Přístup bývá kritický také k církvím, které dostatečně nepodporují ani ty duhové křesťany, kteří jsou připraveni žít v souladu s tradičním výkladem.

 

Argumentace zastánců tradičního přístupu se zpravidla zakládá na dvou směrech výkladu Bible. V tom prvním jde o negativní vymezení stejnopohlavního styku, jako něčeho z biblického hlediska nepřípustného, a druhým směrem je pozitivní vymezení manželství jako svazku muže a ženy. Podstatu obou těchto směrů se nyní pokusíme shrnout. Některé z otázek, které toto shrnutí může vyvolat, se pokoušíme zodpovědět v jiných částech Duhového majáku. Vřele doporučujeme se také seznámit s literaturou, kterou buďto uvádíme na konci článku a nebo v segmentu Zdroje.

Biblické zmínky o stejnopohlavní sexualitě

Základem tradičního přístupu jsou konkrétní biblické pasáže, které se vyjadřují o sexuálních vztazích mezi osobami stejného pohlaví. Bez výjimky všechny tyto pasáže se o ní vyjadřují v negativních konotacích. Důležité v tomto je ale rozlišovat mezi určitým sklonem, či orientací, a samotným sexuálním aktem. Většina zastánců tradičního pohledu totiž nepovažuje homosexuální orientaci jako takovou za hřích. To, co Bible skutečně odsuzuje, je akt stejnopohlavního sexuálního styku, neboli to, co křesťané většinou mají na mysli, když mluví o “praktikované homosexualitě”. Proto je zavádějící tvrdit, že Bible odsuzuje homosexualitu jako takovou. Homosexualita je široký pojem a zahrnuje mnohem více, než pouhý sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví. Tradiční postoj se proto k homosexuální orientaci staví podobně, jako k jakémukoliv jinému druhu pokušení k hříchu – není hříchem toto pokušení prožívat, je ale správné mu nepodlehnout.

V Bibli nalézáme celkem 6 pasáží, které se nejčastěji ve spojitosti se stejnopohlavní sexualitou skloňují: Genesis 19:1-9, Leviticus 18:22 a 20:13, Římanům 1:26-27, 1. Korintským 6:9, 1. Timoteovi 1:10. Jelikož se ale v příběhu o zničení města Sodomy v 19. kapitole knihy Genesis jedná o hromadné znásilnění, jako formu extrémní nepohostinnosti, většina současných teologů tuto pasáž nepovažuje za směrodatnou v rámci diskuze o stejnopohlavních partnerstvích. Zbylých pět pasáží si nyní krátce uvedeme:

Leviticus 18:22 a 20:13

Nesmíš obcovat s mužem jako se ženou, je to ohavnost!” (18:22, B21)

Kdokoli by obcoval s mužem jako se ženou, oba spáchali ohavnost. Musejí zemřít – jejich krev ať padne na ně!” (20:13, B21)

Tyto dva verše z druhé knihy Mojžíšovy jsou těmi nejpřímočařejšími texty v Bibli týkajícími se sexuálního styku mezi osobami stejného pohlaví – konkrétně muži, jelikož ženský stejnopohlavní styk zde zmiňován není. Někteří podporující autoři se domnívají, že tyto texty pouze reagují na pohanskou rituální prostituci, nebo, podobně jako v případě příběhu o Sodomě, že se vyjadřují proti sexuálnímu násilí. Žádná z těchto specifikací ale z textu patrná není. Naopak, oba tyto zákazy jsou psány velmi obecným jazykem, který spíše poukazuje na jejich všeobecnou platnost, tedy bez ohledu na to, v jakém kontextu se tento stejnopohlavní styk odehrává.

Římanům 1:26-27

Bůh je proto vydal hanebným vášním. Jejich ženy vyměnily přirozené obcování za to, které je proti přírodě. Stejně tak muži opustili přirozené obcování se ženou a vzpláli touhou k sobě navzájem; muži páchají nestydatost s muži a za svou zvrácenost na sebe přivádějí nevyhnutelnou odplatu.” (B21)

V této pasáži apoštol Pavel popisuje, jak to vypadá se světem, který se odvrací od svého Stvořitele – to správné a přirozené svět nahrazuje něčím nepřirozeným: muži vzpláli žádostí k mužům, ženy zase k ženám. Významná je tato pasáž také mimo jiné proto, že jako jediná ze všech šesti zmiňuje i stejnopohlavní styk mezi ženami. Pavel svá slova volí pečlivě: záměrně se snaží připomenout příběh o stvoření, když v předchozím 25. verši zmiňuje Boha-Stvořitele, a v 26. říká, že takové – stejnopohlavní – jednání je “proti přírodě”, jakoby chtěl podtrhnout “nepřirozenost” světa, který se vzepřel Božímu stvořitelskému záměru. Stejnopohlavní sexuální vztahy, podle tradiční interpretace textu apoštola Pavla, nepatří do života následovníků Krista.

1. Korintským 6:9-10 a 1. Timoteovi 1:9-10

Copak nevíte, že nespravedliví nebudou mít podíl na Božím království? Nepleťte se: smilníci, modláři, cizoložníci, rozkošníci, zvrhlíci, zloději, lakomci, opilci, pomlouvači ani vydřiduchové nebudou mít podíl na Božím království.” (1. Kor 6:9-10, B21)

Je třeba mít na paměti, že Zákon není určen pro spravedlivého. Vztahuje se na zločince a buřiče, na bezbožné a hříšné, na bezvěrce, na ty, kterým není nic svaté, na otcovrahy, matkovrahy a vrahy vůbec, na smilníky, zvrhlíky, obchodníky s lidmi, na lháře, křivopřísežníky a na všechno ostatní, co je v rozporu se zdravým učením” (1. Tim 1:9-10, B21)

Tyto dvě části Pavlových listů obsahují výčet těch, kteří “nebudou mít podíl na Božím království”. Mezi zloději a vrahy se na seznamu v původní řečtině objevují také arsenokoitai a malakoi, které Bible21 překládá jako zvrhlíky a rozkošníky. Ačkoliv se o jejich přesném významu stále vedou debaty, na základě jazykového a dobového kontextu je možné usoudit, že byly narážkou na aktivního a pasivního aktéra homosexuálního styku. Slovo arsenokoites je složeninou slov arsen (muž) a koites (postel). Apoštol Pavel zde tedy pravděpodobně přímo odkazuje na texty z Leviticus, v jejichž řeckém překladu se oba tyto slova vyskytují. Slovo malakos se naproti tomu používalo k označení někoho “zženštilého”, tedy muže, který něčím překračuje Bohem ustanovený pohlavní řád. Z kontextu pasáže se pak můžeme domnívat, že Pavel měl zde na mysli muže, kteří mají sexuální styk “jako žena”, tedy v “pasivní” roli.

 

Ačkoliv se Ježíš k tématu stejnopohlavní sexuality nijak nevyjadřuje, jako žid uznával a dodržoval všechny židovské zákony, včetně těch odsuzujících stejnopohlavní styk. Bible jako celek o něm totiž jistě nemlčí, a z jejího prostého čtení vyplývá, jak říká tradiční postoj, že stejnopohlavní sexualita je něco, co narušuje stvořitelský záměr s člověkem. Bible žádné Bohem posvěcené stejnopohlavní vztahy nezná. Pokud se sexualita správně může odehrávat pouze ve svazku mezi mužem a ženou, pak se musíme také zabývat tím, jak Bible přistupuje k manželství. Tomu se budeme věnovat v další části.

Manželství v Bibli a v církevní tradici

Manželství je pro křesťanskou etiku velikým a důležitým tématem, jehož kořeny prorůstají církevní dějiny a sahají až k samotným prvním stránkám Písma svatého – až k příběhu o stvoření Adama a Evy, prototypu manželského svazku. V knize Genesis 2. kapitole 18. verši čteme:

Hospodin Bůh také řekl: „Není dobré, aby byl člověk sám; opatřím mu rovnocennou oporu.“ (B21)

Hebrejské slovo kenegdo, přeložené v překladu Bible21 jako “rovnocennou”, má pro diskuzi o stejnopohlavních vztazích, ve světle tradičního přístupu, velký význam. Bůh zamýšlel dát člověku, Adamovi, oporu, která bude “kenegdo“. Toto slovo je jazykově velmi zvláštní, je spojením hebrejských slov ke (“jako” nebo “podobný”) a neged (“opak” nebo “proti”), vyjadřuje proto určitý protiklad v podobnosti. Český studijní překlad ve snaze přiblížit se této jazykové zvláštnosti celou frázi překládá jako “pomoc jako jeho protějšek“. Eva měla být Adamovi rovnocennou oporou, ale zároveň měla být jeho protějškem – měla být bytostně odlišná od Adama. Tradiční přístup tvrdí, že bychom v kontextu druhé kapitoly Genesis za touto odlišností mohli stěží hledat něco jiného, než odlišnost pohlavní. Můžeme proto usoudit, že pohlavní odlišnost je Bohem zamýšleným předpokladem manželství.

Starý i Nový zákon propůjčují obrazu manželství mezi mužem a ženou duchovní rozměr, který na tuhle odlišnost navazuje. Vztah mezi mužem a ženou je přirovnáván ve Starém zákoně ke vztahu Hospodina a izraelského národa (např. Izaiáš 62:5, Ezechiel 16), a v Novém zákoně se tímto obrazem stává Kristus a jeho církev: v páté kapitole listu Efezským (21-33, B21) apoštol Pavel přirovnává manželskou lásku k lásce mezi Kristem a církví. „Proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce, aby se ti dva stali jedním tělem.“ Toto je veliké tajemství; já však mluvím o Kristu a o církvi.” Pavel zde nejdříve cituje knihu Genesis (2:24), přivolává tak znovu na mysl stvoření Adama a Evy, a následně tento obraz aplikuje na církev a Krista. Kniha Zjevení jejich vztah posouvá dále k eschatologické vizi svatby Beránkovy na konci věků (Zj 19:7). Všechny tyto obrazy pracují s předpokladem zásadní, bytostné odlišnosti mezi mužem a ženou, Bohem a Izraelem, Kristem a církví. Bez této odlišnosti by tyto obrazy nedávaly smysl.

S jedním z nejznámějších a nejuznávanějších pokusů o shrnutí biblického učení o manželství přišel sv. Augustín. Definoval tři základní “dobra” manželství, která tento vztah nejlépe charakterizují. Tato dobra užitečným způsobem vyjadřují podstatu tradičního pohledu na manželství, a to, jak mu již dlouhá staletí církve rozumí. Jsou jimi dobro potomstva, dobro věrnosti a dobro svátosti. Skrze plození potomstva se manželství stávají součástí Boží stvořitelské činnosti, nejde proto jen o pouhý biologický proces. Manželství se může stát tímto bezpečným prostorem pro potomstvo díky druhému dobru: věrnosti, která pár spojuje tělesně i duchovně. Poslední dobro pak vyjadřuje svátostné spojení manželského slibu, který zrcadlí Kristův nezrušitelný slib vůči církvi. Tato tři dobra pozitivním způsobem vymezují manželský svazek jako svazek muže a ženy, ze kterého může vzcházet potomstvo, a může se stát tím obrazem svazku bytostně odlišného Krista a církve.

Shrnutí

Tradiční přístup argumentuje, že pokud se křesťan drží toho, co o stejnopohlavních sexuálních vztazích říká Bible, pak nemůže jinak, než je považovat za hřích. Homosexuální styk opravdu nikde v Bibli není popisován v pozitivním světle, je naopak považován za důsledek odmítnutí správného poznání Boha. Z druhé strany, Bible na mnoha místech potvrzuje tradiční vnímání manželství jako svazku muže a ženy, a kontext věrného, monogamního manželského svazku považuje za jediný správný prostor pro sexuální život. Bible tomuto vztahovému uspořádání přisuzuje duchovně velmi hluboký význam, jelikož právě svazek muže a ženy bývá v Novém zákoně obrazem vztahu mezi Kristem a církví. Tradiční přístup proto nepovažuje stejnopohlavní svazky za přípustnou alternativu heterosexuálního manželství.

 

Zdroje:
  • People to Be Loved: Why Homosexuality Is Not Just an Issue – Preston Sprinkle (2015)
  • Christ, Scripture, and Spiritual Friendship – Wesley Hill, in Two Views on Homosexuality, the Bible, and the Church – Preston Sprinkle (2016)
  • Leading a Church in a Time of Sexual Questioning: Grace-Filled Wisdom for Day-to-Day Ministry – Bruce B. Miller (2019)