„Starší dcera po mém coming outu říkala, že má konečně pocit, že mě doopravdy zná.“
Jaro a Lucka
Jaro i Lucka vyrůstali v Košicích na východě Slovenska, v rodinách, které oba popisují jako dysfunkční. „Máma nám nikdy neříkala, že nás má ráda… Podvědomě jsem to tušila, ale chybělo mi to. A právě v církvi jsem poprvé našla opravdové přijetí,“ vzpomíná Lucka a dodává, že takové přijetí nikdy v rodině nezažila.
Křesťankou se stala v devatenácti letech, když ji kamarádka pozvala na setkání mladých, kam přijeli američtí misionáři. Bylo to intenzivní, velmi konzervativní prostředí, ale pro ni se stalo přístavem, kde našla druhý domov.
Podobně i Jaro cítil, že mu doma něco chybí, ačkoli moc rád vzpomíná na své prarodiče, kteří se mu hodně věnovali. Rodinné vztahy ale byly poznamenané rozvodem a napjatým soužitím s nevlastním otcem. Jaro měl od malička zájem o věci, které ho odlišovaly od ostatních kluků, ale doma to nikdo neřešil. Přesto už od dětství hledal něco víc. „Měl jsem pocit, že život není jen série náhod. Četl jsem dětskou Bibli a sám se začal modlit Otče náš.“ Když do města přišli misionáři, začal s nimi studovat Bibli a brzy nato uvěřil.
„Lidé kolem se začali ptát, co je mezi námi. My jsme říkali, že nic, že jsme kamarádi. Ale v tom prostředí to působilo podezřele, že kluk a holka nemůžou být jen přátelé.“
Právě tam, na křesťanském setkání mládeže se Jaro a Lucka poznali. Od začátku si rozuměli a dlouze si povídali. Postupně spolu začali trávit více a více času. „Lidé kolem se začali ptát, co je mezi námi. My jsme říkali, že nic, že jsme kamarádi. Ale v tom prostředí to působilo podezřele, že kluk a holka nemůžou být jen přátelé,“ vzpomíná Lucka. Tyto otázky jim nasadily brouka do hlavy a nakonec se přece jen dali dohromady. „Vnímal jsem to tak, že pro mě vždy přátelství znamenalo strašně moc a v Lucce jsem našel spřízněnou duši.” Po roce a půl přátelství spolu začali chodit a za další dva roky se vzali. Navzdory tomu, že v rodině neměli pozitivní vzor manželství, oba věřili, že jejich manželství bude dobré, protože jsou křesťané. Otázka sexuality byla tehdy tabu, které v církvi nikdo neotvíral.
Mlčení, které trvalo dvacet let
„Vždycky jsem měl dojem té mravní čistoty, že jsem se nikdy na ženy nedíval nijak chtivě. Maximálně jsem hodnotil, jestli je ta žena dobře sladěná a říkal si, že je to tím, že jsem na tom duchovně lépe a až potom jsem pochopil, že to není tím, ale tím, že jsem gay,”
Pro Jara tedy byla homosexualita tématem, které dlouho nedokázal pojmenovat. V církevním prostředí se mluvilo spíš o „sexuální preferenci“, jako o něčem, co je možné překonat. „Věřil jsem, že je to jen fáze, která přejde. Měl jsem naději, že manželství to vyřeší.“ Život ale ubíhal rychle, přišly děti a spousta práce. Nejdřív si Jaro připustil možnost, že je bisexuál a žil v tom dalších patnáct let. Až po dvaceti letech manželství mu díky poslechu jednoho podcastu muže s podobnou zkušeností došlo, že je gay. Spojilo se mu to i s tím, jak vnímal ženy: „Vždycky jsem měl dojem té mravní čistoty, že jsem se nikdy na ženy nedíval nijak chtivě. Maximálně jsem hodnotil, jestli je ta žena dobře sladěná a říkal si, že je to tím, že jsem na tom duchovně lépe a až potom jsem pochopil, že to není tím, ale tím, že jsem gay,” uznává se smíchem.
Lucce se s tím svěřil během covidu v době karantény. „Byl to šok. Připadala jsem si jako idiot, že jsem to dvacet let nevěděla. Najednou se mi všechno rozpadlo na malé kousíčky,“ vzpomíná. Dlouho si vyčítala, že asi „není dost ženská“. Když si dávala dohromady střípky z minulosti, začala chápat, proč jejich vztah vypadal jinak než u ostatních. První měsíce byly plné zoufalství, beznaděje a otázek: Co teď, co děti, co naše manželství?
Boží hlas a ujištění
Právě v tomto období prožívala Lucka jakousi krizi víry. „Půl roku před Jarovým coming outem, jsem dala Bohu takové ultimátum: znovu si od začátku přečtu Bibli a prosím, ukaž mi, jestli jsi a jaký jsi.“ O několik měsíců později přišel Jarův coming out a v Lucce to vzbudilo otázky o Božím charakteru.
„A tehdy jsem jasně slyšela: Neopouštěj ho, protože ho už v životě opustilo spoustu lidí. A vím, že to nebylo z mé hlavy.“
Jednoho rána se modlila na zemi, protože už nevěděla, co dál, zda má odejít, nebo zůstat? „A tehdy jsem jasně slyšela: Neopouštěj ho, protože ho už v životě opustilo spoustu lidí. A vím, že to nebylo z mé hlavy.“ Když to řekla Jarovi, rozplakal se. „Měl jsem celý život pocit, že ode mě lidé jen odchází – kamarádi, otec, i blízcí, kteří zemřeli příliš brzy. Tehdy jsem si řekl: tohle je Bůh, který mě zná.“
Pro Lucku to byl zlom. Nevěděla, jak to půjde dál, ale věděla, že dostala jasnou odpověď. A že v tom není sama. Nakonec se oba shodli, že nebudou dělat unáhlená rozhodnutí. „Řekli jsme si, že zůstaneme spolu a budeme na našem manželství pracovat den po dni,“ říká Lucka. Jejich děti reagovaly lépe, než čekali. Otázka orientace je nezaskočila. Pro ně bylo nejdůležitější, zda rodiče zůstanou spolu. „Starší dcera po mém coming outu říkala, že má konečně pocit, že mě doopravdy zná,“ dodává Jaro, který měl dříve za to, že jako správný křesťan by okolí neměl zatěžovat svými problémy, ale dávat najevo pozitivní fasádu křesťanství.
Setkání s duhovou skupinkou a zboření předsudků
Zásadní roli v jejich cestě sehrála i skupinka věřících pro duhové křesťany. Jaro se tam dostal přes poslech amerického podcastu, odkud získal kontakt a poprvé v životě tak potkal další věřící gaye.
„Byl to můj první kontakt s gayem a hned doma v obýváku. Měla jsem předsudky z církve, že to jsou ti zlí, škaredí lidé někde tam, se kterými se nebavíme.”
Pro Lucku to zpočátku bylo těžké. Bála se, že jakmile Jaro potká další gaye, určitě ji opustí. I když ji o skupince vyprávěl a na setkání ji zval taky, nejdřív o tom nechtěla ani slyšet. „Byl to můj první kontakt s gayem a hned doma v obýváku. Měla jsem předsudky z církve, že to jsou ti zlí, škaredí lidé někde tam, se kterými se nebavíme.” Nakonec ale na jednu skupinku v čase Vánoc přišla a když všechny viděla, jak společně chválí Boha a modlí se, rozplakala se. „Byla jsem sama sebou znechucená, že jsem o nich měla takové představy a prosila jsem je o odpuštění. Právě oni se mi pak stali velkou oporou. Bylo to jako v příběhu o milosrdném Samaritánovi – pomoc přišla od těch, od kterých bych to nikdy nečekala.“
Vliv církve a biblické učení
V jejich domovském sboru se ale s přijetím nesetkali. Jaro jim sdělil, že je gay na setkání vedení církve, kde byli samí muži. Následovalo mlčení. Zpočátku to vypadalo, že jejich situaci lidé chápou, ale brzy přišla odmítavá reakce. Nakonec se od nich oddělila polovina církve. „Rozchod přišel emailem. Psalo se tam, že jsme ohrožením pro víru jejich dětí. Do očí nám ale nikdo nic neřekl,“ popisuje Lucka. Přitom Jaro i Lucka toužili jen po otevřeném rozhovoru o tom, co Bible opravdu říká, například i o roli žen v církvi.
Přesto oba říkají, že je celá zkušenost vedla k hlubšímu čtení Bible a novému pohledu na víru. „Coming out mi dal odvahu, že se nemusím snažit zapadnout do nějaké škatulky, která mi vlastně vůbec nesedí,“ říká Jaro a dodává, že je podle něj důležité, aby ho lidé poznali, takového, jaký je a ne aby o něm měli nějakou vysněnou představu. V důsledku svého coming outu si také nechal udělat první tetování. Dříve se snažil lidi hlavně nepohoršit, ale tehdy si uvědomil, že pohoršení už jsou tak či tak.
Manželství jako cesta, ne příklad k následování
Dnes žijí už řadu let v Praze se dvěma dcerami a na svém manželství dále pracují s vědomím, že jejich vztah není dokonalý, ale je upřímný. „Hodně si povídáme, ale není to vždy úplně harmonické a občas máme chuť se navzájem uškrtit,“ směje se Lucka. „Ale otevřená komunikace a přijetí reality nás drží.“ Jaro dodává: „v každém vztahu má člověk něco, co chce, ale zároveň i něco nedostává. Každý vztah je nedokonalý a to uvědomění mi pomohlo.”
„Náš příběh není návod. Kdybychom to před dvaceti lety věděli, tak se nevezmeme.”
Zároveň zdůrazňují, že nechtějí, aby jejich příběh sloužil jako vzor hodný následování: „Nechceme, aby někdo říkal: vidíte, gay si může vzít ženu a bude to fungovat. Náš příběh není návod. Kdybychom to před dvaceti lety věděli, tak se nevezmeme.” Jaro dodává, že na základě jeho zkušenosti si lidé můžou myslet, že je zastáncem side B teologického přístupu, což není pravda, ale zároveň si nemyslí, že všichni by měli přijmout side A teologii. „Jen si myslím, že člověk si na to musí přijít sám a neměl by být do něčeho nucen a tlačen, ani do jednoho z těch teologických východisek. Člověk si to musí probrat sám s Bohem, aby si došel k tomu, co je v jeho životě ta jeho cesta.“