Teologie: Rekonstrukční přístup

Rekonstruktivní přístup

Přístup, který ve stejnopohlavním vztahu nespatřuje překážku při následování Krista, nazýváme rekonstruktivní, jelikož je snahou o re-valuaci a re-konstrukci tradičního teologického pohledu na homosexualitu. Někdy se tomuto přístup říká také podporující, progresivní, Side A, přijímající nebo revizionistický. Za “podporující” jej můžeme považovat, protože se teologicky zastává těch věřících, kteří se na základě svojí vztahové orientace rozhodnou pro život v partnerském vztahu s osobou stejného pohlaví. Vyjadřuje přesvědčení o tom, že Bůh má zájem žehnat takovým vztahům i sexualitě vyjádřené v jejich kontextu. Přístup tak nedělá zásadní rozdíl mezi heterosexuálními a homosexuálními svazky – na oba klade i stejné nároky a požadavky, co se týče partnerské věrnosti, oddanosti nebo zdrženlivosti.

Popud k této teologické reevaluaci dosavadního církevního učení přinesla zejména pastorační praxe mezi homosexuálními věřícími. K popularizaci rekonstruktivní teologie došlo až relativně nedávno – ve druhé polovině 20. století, tedy ve stejné době, kdy i společnost a věda zaznamenávaly velké změny v přístupu k homosexuálním lidem. Tento postoj si postupně získává čím dál více zastánců, a to i v řadách konzervativněji smýšlejících laiků a teologů.

Mýtus: Rekonstruktivní postoj nebere Bibli vážně

Snad největším předsudkem, jakému tento přístup čelí, je názor, že jeho zastánci “vyhodili Bibli z okna” – že před skutečnou Biblickou exegezí upřednostňují svoje vlastní pocity a domněnky, nebo že záměrně ignorují ty pasáže Bible, které se o homosexualitě vyjadřují negativně. S tímto názorem se v Duhovém majáku neztotožňujeme. Mnozí z těch, kteří si došli k rekonstruktivnímu přístupu tak udělali právě na základě dlouholetého studia Bible. A to, že se rekonstruktivní přístup zaobírá mimo-biblickými argumenty ve větší míře než tradiční přístup, neznamená, že se tak děje na úkor svědomitého výkladu Písma. Spíše než k pověstné “relativizaci všeho”, rekonstruktivní přístup nás vede k hlubšímu zamyšlení nad tím, jak může současné vědecké a sociální poznání obohatit naše čtení Písma i ve vztahu k této menšině.

V souladu s hodnotami Duhového majáku chceme naslouchat i těm, kteří si ve vší upřímnosti před Bohem došli k rekonstruktivnímu postoji vůči stejnopohlavním vztahům. Bible zůstává středobodem, kolem kterého rekonstruktivní teologové zvažují svoje argumenty. Jejich perspektivu a klíčové myšlenky se pokusíme shrnout v následující části.

Několik obecných charakteristik rekonstruktivního přístupu, často zmiňovaných v literatuře, kterým nemáme prostor se zde více věnovat:

Homosexuální orientace není považována za sklon k něčemu ve své podstatě hříšnému, je považovaná za sice menšinovou, ale přirozenou variantu lidské sexuality.
Přístup je zakořeněný v teologické reflexi psychologických a sociologických výzkumů, poukazujících na negativní důsledky společenského nepřijetí a vnitřního potlačování homosexuální orientace.
Zodpovědný etický přístup ke stejnopohlavním vztahům, aplikovatelný do současného kontextu, se podle rekonstruktivních teologů musí zakládat na více než pouhém výkladu konkrétních biblických veršů zmiňujících stejnopohlavní styk.
Přístup je proti selektivní výkladové metodologii – na pasáže týkající se stejnopohlavní sexuality používá ty stejné kritické a výkladové postupy, jaké teologové a biblisté napříč názorovým spektrem aplikují na všechny ostatní části Písma.
Požadavek celoživotního celibátu pro všechny homosexuální osoby bez výjimky (mimo manželství s osobou opačného pohlaví) přístup považuje za pastoračně neadekvátní a neudržitelný.

Dva na sebe navazující argumentační směry rekonstruktivního přístupu, které zde zmíníme, se zaprvé týkají pojetí o homosexualitě, jaké měli pisatelé Bible ve své době, a zadruhé otázky nalezení správného interpretačního rámce Biblických textů obecně. Spíše než výkladem jednotlivých pasáží o stejnopohlavním styku se rekonstruktivní přístup zabývá tím, jak správně biblické texty interpretovat, čemu bychom se měli vyvarovat a co v procesu interpretace vzít pod úvahu. Naše krátké shrnutí rekonstruktivních argumentů jistě může vyvolat řadu dalších otázek – některé se pokoušíme zodpovědět v jiných částech Duhového majáku. Vřele však doporučujeme seznámit se i s literaturou, kterou buďto uvádíme u každé jednotlivé sekce a nebo v segmentu Zdroje.

Koncept stejnopohlavní sexuality v Bibli

V současné době většina rekonstruktivních autorů souhlasí s tím, že kdekoliv se Bible ke stejnopohlavní sexualitě vyjadřuje, tak se to děje v negativních konotacích. Konkrétně, jedná se o 6 biblických pasáží, které se nějakým způsobem dotýkají pohlavního styku mezi osobami stejného pohlaví (pro celý výčet viz tradiční přístup), z nichž za stěžejní můžeme považovat dvě zmínky v tzv. kodexu svatosti knihy Leviticus (18:22 a 20:13) zakazující styk mezi muži, a část Pavlovy epištoly Římanům (1:26-27), v níž Pavel mluví o těch, kteří si nevážili pravého poznání Boha a propadli tak “hanebným vášním” a “vzpláli touhou k sobě navzájem” – muži k mužům, ženy k ženám. Sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví opravdu nejsou nikde v Bibli zmíněny v pozitivním světle.

Abychom ale porozuměli smyslu toho, co nám autoři těchto textů chtěli sdělit, a jak vlastně texty správně aplikovat do kontextu našeho života, je ale nutné vzít pod úvahu více, než jen jen “literu” toho, co je napsáno – tvrdí rekonstruktivní přístup. Obecně, jakákoliv teologie je vždy formou interpretace, a nevyhne se jí ani sebevíce tradiční nebo konzervativní přístup. Nikdo z nás nečte Bibli zcela nezaujatým, “nezatíženým” způsobem – všichni o ní máme spoustu nevyřčených a skrytých předpokladů, které mají vliv na to, jak Bibli chápeme. Kvůli nim například dáváme přednost některým částem Písma na úkor jiných, nebo jim přisuzujeme význam, se kterým jejich autoři nepočítali. Není proto otázkou, “jestli” a “jak moc” Bibli interpretujeme, ale spíše “jakým způsobem” to děláme. V kontextu biblických zákazů stejnopohlavního styku, podle rekonstruktivní teologie, je především nutné vzít v potaz to, na co bibličtí autoři ve skutečnosti reagují, když mluví o stejnopohlavní sexualitě, totiž jakou představu o ní ve své době měli. To nám následně pomůže rozklíčovat otázku, jestli je správné stejný přístup, jaký vyjadřují autoři těch textů, uplatňovat i na stejnopohlavní vztahy dnešní doby.

Za tím účelem se rekonstruktivní přístup obrací k literárním a historickým vědám, aby nás přiblížily reáliím a kultuře, v níž bibličtí autoři žili, a na niž ve svých textech reagovali.

V židovské literatuře (mimo Starý zákon), v několika stoletích před a po Kristu, se zmínky o stejnopohlavní sexualitě objevují především v konotaci varování před zlem a neřestmi pohanského světa. Sexuální styk mezi muži v židovském pojetí představoval jakýsi příznak zhýralé, bezbožné společnosti: požitkářskou bezuzdnost, něco, čeho se dopouštěli mocní, bohatí a privilegovaní pohané – vykořisťovatelé, kteří neměli problém zneužívat jakákoliv těla k ukojení svého chtíče. Starověkým židům, jakým byl například apoštol Pavel, byl koncept trvalé emoční a tělesné přitažlivosti k osobám stejného pohlaví naprosto cizí. Jejich představa stejnopohlavního vztahu byla proto na hony vzdálená dnešním věrným, partnerským vztahům mezi rovnocennými partnery. Homosexualita v jejich perspektivě byla pouze závažným prohřeškem, nikoliv trvalým rysem osobnosti, jak jí rozumíme dnes – k takovému zjištění jsme přišli až skoro dva tisíce let později.

Starověcí Řekové a Římané stejnopohlavní styky schvalovali v různé míře. Římské právo stejnopohlavní vztahy mezi svobodnými občany – tedy muži – zakazovalo. Význačně, co naopak tolerovalo, byl styk mezi svobodným občanem a někým podřadným, například otrokem nebo cizincem – bez ohledu na jejich pohlaví. Ve starověkém světě byly totiž koncepty sexuálních vztahů, pohlavních rolí a mocenského postavení úzce propojeny. Tehdejší kultura nepovažovala muže a ženy za rovnocenná stvoření. Mužství znamenalo sexuální i mocenskou aktivitu, zatímco ženství se vyznačovalo pasivitou a podřízeností. Sexuální vztahy tento společensko-mocenský řád odrážely i potvrzovaly. Nebyly pouze otázkou morálky nebo reprodukce – šlo i o společenské postavení. Starověký svět neznal sexuální styk skutečně rovnocennných partnerů – styk vždy obsahoval předpoklad o společenské nadřazenosti aktivního partnera nad jeho protějškem. V případě stejnopohlavního styku mezi dospělými, svobodnými muži tím pádem docházelo k závažnému narušení společenského řádu: snižoval hodnotu pasivního partnera na úroveň ženy, co v očích starověké společnosti bylo obrovskou újmou na cti a ponížením. Žádný opravdový muž se nesměl ničeho podobného dopustit.

Rekonstruktivní teologie připomíná, že když Pavel psal o stejnopohlavní sexualitě, pak měl na mysli přesně tyhle kulturní a společenské konotace. V kontextu takových představ a předpokladů vznikaly texty zakazující homosexuální styk. Je proto zcela na místě se ptát, jestli můžeme tyto zákazy a varování nekriticky aplikovat na homosexuální vztahy naší doby, v nichž jde o něco úplně jiného – o věrné, láskyplné soužití dvou rovnocenných osob. Měli bychom jako křesťané vzít v potaz to, co jsme se o homosexualitě dozvěděli v posledních desítkách let, a přehodnotit několik tisíc let starou tradici odsouzení stejnopohlavního sexuálního chování?

Lidská zkušenost jako optika interpretace Písma

Nebylo by to poprvé, co církev svoje učení přehodnotila. První velký odklon od ustálené tradice zažila církev už za doby apoštola Pavla. Šlo tehdy o otázku obřízky: mají se dávat nově obrácení věřící z řad pohanů obřezat? Obřízka měla, a dodnes má, pro židy nesmírně důležitým duchovní i liturgický význam. Je symbolem oddělenosti pro Boha, symbolem smlouvy mezi Bohem a potomky Abraháma. Pro mnohé z obrácených židů muselo být proto velkým překvapením, že sněm v Jeruzalémě nakonec došel k tomu, že nic takového od pohanů nemá být vyžadováno (Skutky 15:28-29). Zrušení tohoto nařízení představovalo naprosto přelomový zásah do náboženských představ a zákonů raných křesťanů. A zdaleka to nebylo naposled, co k podobnému přehodnocení došlo. Církev postupem času přehodnotila celou řadu věcí: geocentrický pohled na svět, nebo půjčky s úrokem – pro křesťanství prvního tisíciletí bylo naprosto nepřípustné, aby se křesťan obohacoval “bez práce”, tak totiž byl úrok v té době vnímán. Církev přehodnotila tyto “tradiční” názory, a to i přes to, že se zcela opírají o Bibli.

K teologickému přehodnocení ve světle společenského pokroku, došlo ale i v oblastech, které mají i z dnešního pohledu hluboký morální přesah – například v otázkách postavení žen, antikoncepce, nebo otroctví, které oprávněně křesťané po celém světě dnes zcela jednohlasně odsuzují. I v tomto případě přitom ale jde o “biblický revizionismus” – z mnoha míst v Bibli je jasné, že Písmo nijak existenci otroctví nekritizuje, naopak s ním počítá a usiluje ho přiměřeně regulovat (např. Leviticus 25:44-46, Deuteronomium 20:10-11, Efezským 6:5-9, 1. Petrův 2:18-20). Skutečně, žádný z biblických autorů nespatřoval problém v tom, že se člověk stával majetkem jiného člověka. Otroctví, podobně jako podřízenost žen mužům, je pevně zakořeněno v Písmu. Můžeme ho z dnešního hlediska prohlásit za nelidské, ale nemůžeme ho prohlásit za nebiblické.

Rekonstruktivní přístup si všímá toho, že k tomu, jak vypadá správný a spravedlivý přístup vůči lidem odlišné barvy pleti, jsme nedošli na základě “prostého čtení Písma”. Došli jsme k tomu na základě interpretace, která bere v potaz historický, vědecký i společenský vývoj. Tyto přelomové změny v přístupu křesťanů k takovým jevům, jako otroctví nebo postavení žen, nastaly díky pečlivému, soucitnému naslouchání lidské zkušenosti. Proto abychom Bibli správně pochopili a interpretovali, říká rekonstruktivní přístup, je nutné vzít v úvahu lidskou potřebu a situaci.

Když farizeové Ježíše nařkli z nedodržování soboty, Ježíš jim připomíná krále Davida, který jedl posvěcené chleby, určené pouze kněžím (Matouš 12:3-4). Ježíš se přitom neuchyluje k podrobné teologické disputaci nad oprávněností toho, co král David udělal. Ježíš se Davida zastává na základě prostého důvodu: byl hladový. To, čemu Ježíš věnuje pozornost, je prostá lidská potřeba. Rekonstruktivní přístup dnes vyzývá křesťany k podobnému přístupu k homosexuálním lidem. K tomu, že je na čase přehodnotit i tradici odsouzení homosexuality, ve světle zkušeností a potřeb těch, kteří jsou tímto odsouzením zasaženi. Umožnit stejnopohlavně orientovaným lidem tvořit takové intimní vztahy, jaké jsou v souladu s jejich sexuální orientací, považuje přístup za správný a zodpovědný krok, věrný biblickému poselství.

Shrnutí

Rekonstruktivní teologie se snaží zasadit biblické zmínky o stejnopohlavní sexualitě do širšího historického a kulturního kontextu. Obecně nerozporuje záměr, s jakým bibličtí autoři psali pasáže odsuzující stejnopohlavní styk, ale upozorňuje, že jejich chápání homosexuality bylo výrazně odlišné od toho, jaké máme dnes. Přístup proto zpochybňuje tradiční, odsuzující postoj, který se odvozuje od starověkého chápání stejnopohlavní sexuality, promítajícího se do těchto několika biblických zákazů a varování. Rekonstruktivní přístup připomíná, že to rozhodně není poprvé, kdy je křesťanstvo postaveno před otázku přehodnocení tradičního, na Bibli se zakládajícího, církevního učení – v minulosti k podobným posunům došlo významně například v otázce otroctví. Klíčovým impulzem k takovým změnám bylo většinou právě naslouchání zkušenostem těch, kterých se problém bezprostředně týkal. Rekonstruktivní teologie proto navrhuje, aby se stejný proces odehrál i v případě stejnopohlavních vztahů. Za věrné duchu Písma považuje jejich plné přijetí a bezpodmínečné začlenění homosexuálních lidí i jejich vztahů do života církve.

Zdroje:

Homosexuality and the Bible – William Loader, in Two Views on Homosexuality, the Bible, and the Church – Preston Sprinkle (2016)
Changing Our Mind – David P. Gushee (2014)
The Widening of God’s Mercy: Sexuality Within the Biblical Story – Christopher Hays, Richard Hays (2024)
Scripture, Ethics, and the Possibility of Same-Sex Relationships – Karen R. Keen (2018)