„Často jsem se modlil, ať mě Bůh zbaví homosexuality. Svou cukrovku jsem považoval za nic oproti tomu být gay. Dnes bych Boha spíš prosil, ať mi vezme cukrovku.“
Jakub vyrůstal na Slovensku v milující křesťanské rodině se dvěma sourozenci. Jeho dětství bylo naplněné bezpečím, hudbou a aktivní službou v církvi. Rodiče, ač každý velmi odlišný, tvořili pár, který podle něj držel pohromadě i díky víře. „I když jsou mí rodiče velmi rozdílní a kdysi jsem se bál, že se rozvedou, mají se rádi a dokázali vytvořit milující domov. Aktivně sloužili ve svém sboru a naše domácnost byla často plná lidí, ať už při návštěvách, společných obědech nebo biblických skupinkách.”
Už od dětství byl tedy Jakub ponořen do života Církve bratrské: besídky, dorost, mládež, letní tábory – to všechno byly přirozené součásti jeho života. Zapojoval se do dětského pěveckého sboru, později vedl skupinu chval. Studium Bible, setkávání na domácích skupinkách a služba druhým byly v jeho životě vždy přítomné. Toto nastavení se promítlo i do jeho profesní volby: stal se učitelem. „Vnímal jsem, že jako křesťan můžu dětem předat něco, co třeba nezažily. Měl jsem to zázemí, tak jsem to chápal jako poslání.“
„Neřekl jsem si, že jsem gay, vždyť jsem křesťan! Spíš jsem si myslel, že je to pokušení, hřích, že jsem nechutný, když tohle prožívám.”
Už jako dítě začal pociťovat něco, co nedokázal pojmenovat. První moment si vybavuje z dětství, když v televizi zahlédl boyband: „Vnímal jsem, že se mi to líbí, že je to hezké.“ Později, když ve škole učitelka vysvětlovala přitažlivost opačných pólů, zdálo se mu naopak logické, že plus a plus a minus a minus přece patří k sobě. Vzpomíná i na momenty, kdy se mu na základní a střední líbily i holky. Dokonce jednou lhal taťkovi, aby ho vzal do sousední vesnice za spolužáky na party, ale ve skutečnosti šel za holkou. Tehdy mu ovšem došlo, že procházka a rozhovor je vše, co jí mohl nabídnout. Na střední si čím dál více uvědomoval, že ho přitahují kluci a cítil kvůli tomu hlavně stud a odpor k sobě samému. „Neřekl jsem si, že jsem gay, vždyť jsem křesťan! Spíš jsem si myslel, že je to pokušení, hřích, že jsem nechutný, když tohle prožívám.”
V prostředí kde vyrůstal se o homosexualitě téměř nemluvilo. A pokud ano, tak jen jako o nežádoucí realitě, která se „řeší“ modlitbou nebo odříkáním. Jakub tehdy vnímal, že „gay“ a „křesťan“ jsou dva neslučitelné pojmy. Jako teenager si řekl, že si buď najde ženu, nebo bude žít v celibátu. „Věděl jsem, že nebudu mít naplněné některé potřeby, ale to jsem v rámci víry přijal.“ I písničky o lásce mu v té době zněly falešně. „V období, kdy jsem to v sobě potlačoval, jsem nesnášel písničky o lásce a odcházel jsem z místnosti. Vůbec jsem nechápal, proč by o tom někdo psal.“
„V období, kdy jsem to v sobě potlačoval, jsem nesnášel písničky o lásce a odcházel jsem z místnosti. Vůbec jsem nechápal, proč by o tom někdo psal.“
Ve své vnitřní touze být „správným křesťanem“, se snažil homosexualitu potlačit. Toužil, aby ho Bůh uzdravil a změnil. Modlil se, postil a doufal, že najde u Boha potvrzení toho, že je hoden být jeho následovníkem, když mu v církvi sloužil ze všech sil. Dokonce si vytiskl všechny biblické verše dotýkající se homosexuality a vyvěsil si je po pokoji. Chtěl je mít stále na očích, aby mu připomínaly, že byl očištěný od hříchu a jeho identita je v Kristu.
Když jedno léto pomáhal na anglickém táboře jiné církve, navázal hluboký a přátelský vztah s jednou dívkou. Ona od začátku věděla, že Jakub řeší otázku stejnopohlavní přitažlivosti. Přesto byli po dvou letech chození připraveni vstoupit spolu do manželství. Když ji ale požádal o ruku, něco se v něm zlomilo. „Začalo mi docházet, že budeme jedno tělo a já ji vnímal spíš v přátelské rovině. A i když jsme k sobě měli blízko, nechtěl jsem, aby žila s někým, kdo ji nemůže dát něco, co ji může dát někdo jiný.”
A tak se po půl roce radost ze zásnub proměnila v jednu bolest za druhou, a to vše vedlo k definitivnímu rozchodu. Nejprve se s tím Jakub svěřil své sestře, která už leccos tušila a díky ní se odhodlal říct vše i rodičům. „Posadil jsem je do obýváku i s bývalou snoubenkou. Řekl jsem jim obě věci najednou – že jsme se rozešli a taky důvod – že jsem gay. To byla skoro smrt pro rodiče. Nedoporučuju to takhle dělat.“ Ten moment byl velmi emocionální. Jakub byl připravený se odstěhovat. Táta ho objal. Máma dlouho hledala, co „udělala špatně“. Sourozenci to přijali víceméně jako fakt.
V období bolesti a hledání odpovědí dostal Jakub kontakt na křesťanského psychologa v Praze, který pomáhal jiným gay křesťanům. Rozhodl se ho proto navštívit. Díky němu poznal skupinu věřících, kteří v sobě, stejně jako on, řešili otázky spojené s odlišnou orientací. Jakub na základě tohoto setkání poprvé pocítil potřebu sloužit duhovým věřícím, protože věděl, že v církvi se o tom sice nemluví, ale že takoví lidé v ní určitě jsou. Mezi lidmi, které v Praze poznal, byl i Filip který také vyrostl v Církvi bratrské. Narozdíl od Jakuba ale už stejnopohlavní vztahy nevnímal jako hříšné.
„Viděl, že jsem zamilovaný, a těšil se se mnou. Byl to jediný člověk, který se se mnou radoval, že jsem se zamiloval. A to mi pomohlo zakusit, co to znamená být plně lidským.“
„Ze začátku jsem ho odsuzoval. Říkal jsem si, že to není křesťan, když si myslí, že může být ve vztahu s mužem.“ Zamilovanost k němu ho ale zaskočila. Po letech potlačování citů najednou zažíval něco tak silného, až mu přišlo, že objevil nový vesmír. Bylo to pro něj zlomové období. Oporou se mu stal jeden církevní pracovník a dávny rodinný přítel, který k Jakubovi i přes věkový rozdíl přistupoval s respektem a jako k sobě rovnému. Jakubovi se stal někým mezi mentorem a terapeutem, ač by se tak sám nikdy nenazval – setkávání a naslouchání totiž vnímal jako vzájemně obohacující. Jakub věděl, že s ním může mluvit otevřeně, bez obav z odmítnutí či varování, která slyšel jinde při svém coming outu – od starších vedoucích nebo od přátel, kteří ho varovali, že „zbloudí“, pokud si někoho najde. Jakuba překvapilo, že tento muž jeho zamilovanost neodsoudil, protože Jakub sám si nikdy nedovolil vnímat takové vztahy pozitivně. „Viděl, že jsem zamilovaný, a těšil se se mnou. Byl to jediný člověk, který se se mnou radoval, že jsem se zamiloval. A to mi pomohlo zakusit, co to znamená být plně lidským.“
Lidskost začal Jakub vnímat díky příběhům ostatních duhových křesťanů a pak v rozhovorech s Filipem, se kterým je dnes v registrovaném partnerství. Pomohl mu dívat se na svět jinýma očima, jak ve vztahu k sobě, tak i k víře. Dříve se Jakub domníval, že díky církvi a studiu Bible získal všechny odpovědi a správné názory. Životní zkušenost ho ale přivedla k jinému pohledu na svět. „Vidím tam podobnost s Ježíšovým příchodem na zem. Vždyť všemohoucí a vševědoucí Bůh znal svět i člověka, kterého stvořil. Přesto se ponížil tak, že se člověkem stal sám.“ Proto vnímá, že je pro něj mnohem důležitější přistupovat k druhým s láskou – ne slovy, ale skutky, jaké projevoval Kristus vůči lidem kolem. To samé vidí jako největší výzvu i pro sebe ve svém životě. Učí se to ve vztahu s Filipem a lidmi kolem.
Jakub si uvědomuje, že jeho dřívější víra byla úzce spojená s poslušností, pietismem a touhou dělat všechno správně: „Dnes už si nemyslím, že jsem svatější, protože trpím. Tehdy jsem se tak vnímal. Jako celibátník jsem měl pocit, že jsem ‘lepší křesťan’. Dnes vidím ostatní jako sobě rovné. Kdybych nebyl gay, byl bych bigotní křesťan. Stát se side A křesťanem mě pokořilo. Uvědomil jsem si, že nejsem o nic lepší než ti, které jsem dřív hodnotil.”
„Stát se side A křesťanem mě pokořilo. Uvědomil jsem si, že nejsem o nic lepší než ti, které jsem dřív hodnotil.”
Jeho pohled na víru se touto životní zkušeností a reflexí poznávání Boha proměnil. Neznamená to, že Bible a Kristus pro něj mají menší význam. Naopak. Díky nim hledá cestu, jak navigovat svůj život. Přirovnává to k vypořádávání se s chronickou nemocí, kterou má sám: „Často jsem se modlil, ať mě Bůh zbaví homosexuality. Svou cukrovku jsem považoval za nic oproti tomu být gay. Dnes bych Boha spíš prosil, ať mi vezme cukrovku.“ Stejně jako člověk s cukrovkou potřebuje dietu, léčbu a disciplínu, tak on vnímá registrované partnerství jako rámec, kde člověk může zdravě prožívat partnerskou lásku. Jedná se také o právní zajištění, veřejný závazek, zahrnující exkluzivitu a péči, kterou vyžaduje každý celoživotní partnerský vztah. Zároveň si Jakub uvědomuje i jeho limity – biologické děti s Filipem mít nebudou a věří, že Božím dobrým záměrem pro člověka je, aby protějšek muže byla žena a spolu se radovali ze svých potomků.
Přes všechny posuny v myšlení a přijetí sebe sama naráží Jakub v církevním prostředí na to, co by se dalo nazvat menšinovým stresem. Ten se u něj projevuje potřebou druhým dokázat, že je dost dobrý a hodný toho, nazývat se křesťanem. Od církve totiž vnímá odmítnutí skrze tvrzení, že ve stejnopohlavním partnerském vztahu není věrný evangeliu, potupuje Kristův kříž, nebo, že je hrozbou, špatným příkladem věřícího. Křesťané mají často zapotřebí jasně vyjádřit svůj názor, že je to hřích a že Bible mluví jasně.
Svou vztahovou orientaci Jakub vnímá jako břemeno i dar – přinesla mu mnoho bolesti a mnoho vnitřních zápasů, ale také mu otevřela oči vůči druhým a světu. Zároveň si Jakub váží Filipova pohledu na svět i na Boha, který mu přináší jistotu v jejich společném životě. Oba vyrůstali v rodinách, které pro ně byly vzorem, a touží v jejich šlépějích pokračovat. Společně mají na srdci službu duhovým křesťanům (třeba prostřednictvím Duhového majáku) a věří, že i když biologické děti mít nebudou, tak jejich (a každého) „prokreativní“ činnost se může projevit jiným způsobem – tvořit netradiční rodinu, kde místo pokrevních vazeb stojí blízkost, sdílení a podpora. Jejich domov je tak otevřený lidem, které církev odsunula na okraj, nebo těm, kdo v životě neměli snadnou cestu.