„Šla jsem ke zpovědi s tím, že už to vzdávám, že už taková nebudu. A čekala jsem, že dostanu pokání ‚už to nikdy nedělej‘. Ale kněz mi řekl: Musíš se hlavně přijmout, protože pokud to budeš potlačovat, způsobíš si větší problémy.“
Maruška
Maruška vyrůstala do svých šestnácti ve Spojených státech. „Tam je úplně jiné prostředí než tady, i co se týče LGBT, i co se týče víry“. Dětství prožila obklopená zvířaty, protože její tatínek je „vřelý chovatel králíků, ptáčků a rybiček“. Rodiče ji s sebou vozili do české katolické komunity v Brookfieldu u Chicaga, kde se spojovala víra a společenství česky mluvících. „Asi se cítili do určité míry doma tím, že tam byli Češi“. Už když byla dítě, se víra dotýkala jejího nitra: „Bylo to mnohem hlubší, i když mě k ní rodiče vedli spíš povinně.“
Na střední škole se Marie od víry vzdálila. Přestala chodit na mši a víru prožívala jen sama v tichu, v občasném rozhovoru s Bohem. Zlom nastal až na medicíně, kdy ji kamarád pozval na studentskou mši. „Od té doby mě to chytlo a drží.“
Láska nad očekávání
Podobně postupně rozpoznávala i svou bisexuální vztahovou orientaci. „První myšlenka, že aha, něco je jinak, byla, když jsem měla sny.“ Následoval vnitřní boj, střídání přijetí a popírání. V tomto období zápasu se vztahovou orientací se rozhodla neúčastnit svátostí: „Několik let jsem nebyla u eucharistie. Ke zpovědi jsem nešla deset let.“
„Říkala jsem si: tak teď budu prostě v heterosexuálním vztahu a nebudu vůbec přistupovat k tomu, že jsem bi.“
Snažila se najít radikální cestu, jak se své identity zbavit. „V určitém období jsem i zvažovala celibát a vstoupit do nějakého řádu. Bylo to takové natruc, jako kdybych si chtěla něco upírat schválně nebo se potrestat.“ Chtěla se z hříchu vyzpovídat, odmítnout část sebe a začít „žít správně“. „Říkala jsem si: tak teď budu prostě v heterosexuálním vztahu a nebudu vůbec přistupovat k tomu, že jsem bi.“
Jenže před pár lety přišel vztah, který ji donutil přemýšlet jinak – vztah se ženou. Její přítelkyně se jí jednou zeptala: „Myslíš si, že půjdeme do pekla?“ Maruška si v tu chvíli řekla: „Však tebe mi poslal Pán Bůh. Proč by nás teďka poslal do pekla tím, že nás sblížil?“
Víra a vztahy se v ní propojily. „Ten vztah byl součást toho všeho. Přišel v období, kdy jsem se potřebovala sblížit sama se sebou a s Bohem.“ Už to nebyla povinnost nebo strach, ale zkušenost, že Bůh jedná i skrze lásku k druhému člověku.
Přijetí ve zpovědnici
Rozhodující bylo, že když se nakonec svěřila ve zpovědi, nedostalo se jí odsouzení. Kněz i řeholní sestra jí nabídli jiný pohled: „Proč by ti Pán Bůh dával nějaké touhy, které by ti nechtěl naplnit?“ Pro Marušku to nebyla jen uklidňující věta, ale úplně nový úhel pohledu. Přestala vnímat svou orientaci jako břemeno, které je nutné skrývat, a začala ji chápat jako součást sebe, se kterou může žít před Bohem.
Rodina byla složitější terén. „Řekla jsem to mamce, ale byla potichu.“ Když ji požádala o reakci, řekla jen: „Musím to v sobě zpracovat.“ Sama s humorem dodává, že maminku víc rozčílilo její tetování než orientace. S ostatními v rodině téma vlastní menšinové vztahové orientace zatím neotevřela. Maruška nikdy necítila potřebu o své bisexualitě všude mluvit: „říkám to jen tam, kde je to relevantní,“ vysvětluje.
Naděje pro druhé
Dnes má krásný vztah s přítelem, který o všem ví a podporuje ji: „Paradoxně mě podporuje víc než kdokoliv jiný.“ Ačkoliv sama nežije v „duhovém“ vztahu, pomohla založit a angažuje se v LGBT+ službě v Olomouci, kde chce vytvářet prostor podpory. „Chci být u toho a vytvářet příležitosti, aby vznikly podpůrné momenty, jako ty, které jsem měla já.“
Když se Maruška v Olomouci potkávala s přáteli, opakovaně zaznívalo, že chybí prostor, kde by se mohli duhoví věřící cítit doma. „Řekla jsem: tyjo, mohly bychom něco vymyslet, když tady není Logos“. Vznikl nápad pořádat neformální setkání – „nějaké kafíčka, deskovky, společné akce“.
„Chci být u toho a vytvářet příležitosti, aby vznikly podpůrné momenty, jako ty, které jsem měla já.“
Humor jim pomohl překonat i první nenávistné komentáře, které si přečetly na sociálních sítích – že prý „stejnopohlavní pár je jako květ hybridní okurky“. Z negativního komentáře udělaly název své skupinky Květy okurky. „Chtěly jsme dokázat, že nejsme žádný odumřelý květ, ale že můžeme nést plody,“ vysvětluje Maruška.
Postupně se neformální společenství začalo rozrůstat. Když se později spojily s iniciativou, která vznikla z podnětu olomouckého arcibiskupa, zjistily, že jejich úsilí souzní se záměry církve. „Myslím si, že doba na to vyzrála. Že už to není tak nepřátelské prostředí. A podpora arcibiskupa nám hodně pomohla – lidé se nám víc otevírali.“
Otevřená víra
Víru dnes prožívá osobitě a otevřeně. „Moje modlitby jsou upřímné, někdy až moc. Někdy Bohu řeknu: ‚Cos mi to dal. Vem si to zpátky, já toho tady teďka mám moc.‘ A jindy zas: ‚Dneska je krásný den, to se ti povedlo.“ Služba lidem se pro ni stala cestou, na které jí inspiruje její biřmovací patron sv. Giuseppe Moscati. Tento italský lékař ji inspiruje nejen při studiu medicíny, ale také byl takovým dílčím povzbuzením, „světýlkem na cestě“ k práci v hospici.
Maruščin příběh ukazuje, že odmítání sebe samé se může proměnit v cestu přijetí a otevřenosti. V cestu, na které víra a vztahy nejsou v rozporu, ale navzájem se nesou. Jak sama Maruška říká: „Modlitba není pro Boha, ona mění tebe.“