„Myslím, že údělem člověka je víru autenticky prožívat, což znamená i pochybovat, zlobit se na Boha, hádat se s ním, všechno mu to dávat. Hledat a zápasit.”
Robin
Dětství ve třech rodinách
Robin jako malý vyrůstal v péči milované babičky, která byla rozvedená a jako jediná ze vsi nechodila do kostela. Ve škole ho kvůli tomu ostatní děti nazývaly „pohanem“, ale on to bral spíš jako lichotku.
Ve věku jedenácti let jeho babička ale zemřela na rakovinu a jemu se sesypal celý svět. Čekalo ho stěhování z vesnice do města k otci, který žil s novou partnerkou a dvěma nevlastními bratry. Nevlastní matka mu ale dávala najevo, že mezi ně nepatří a přijetí se mu nedostalo ani od táty. „Otec mě nutil, abych byl víc jako chlap a u mě se stal opak,” pokračuje Robin, „začal jsem být strašně citlivý, víc bojácný a pro něho to byl důvod, aby mě odmítal a dával mi to hodně znát.” I v nové škole se brzy stal terčem šikany, i když byl do té doby velmi průbojný a oblíbený kluk, který rád lezl po stromech a běhal po lesích.
„Otec mě nutil, abych byl víc jako chlap a u mě se stal opak.”
Postupně si začal zjišťovat informace o tom, kde by mohla být jeho biologická máma a ve čtrnácti letech, po ostrém střetu s otcem, se k útěku odhodlal. Vedla ho představa, že u mámy najde domov a všechno se spraví, ale realita byla úplně jiná. Máma tehdy také žila s jiným mužem. V jejich vztahu ale často docházelo k agresi a hádkám. „A tak jsem z jedné nefunkční rodiny přišel do ještě víc nefunkční rodiny.”
Ačkoli svůj nově navázaný vztah s matkou Robin popisuje jako velmi blízký, zápasil s dojmem, že rodičovskou roli musel v jejich vztahu hrát spíš on. Jeho máma sama bojovala s hlubokým zraněním. „To bylo strašně těžký v tomhle a do toho jsem začal řešit svoji orientaci.”
Coming out, pobyt v pasťáku a střet s vírou
Svou duhovost si Robin začal uvědomovat už ve školce, což se projevovalo třeba tím, že záviděl holkám. „Vnímal jsem svět hodně esteticky, ale na rozdíl od těch holek jsem to nesměl projevit. Ony mohly něco nosit a radovat se z nějakého účesu. Já jsem to chtěl taky a musel jsem to popírat.”
Nějakou dobu dokonce zápasil s myšlenkou, že se narodil ve špatném těle a měl se narodit jako dívka. „Bylo pro mě těžké přijmout, že jsem kluk. Celou pubertu jsem nenáviděl své tělo.” Zásadní zlom přišel ve třinácti, kdy se přes časopisy a popkulturu poprvé dozvěděl, co to znamená být gay. Má za to, že kdyby to věděl dříve, ušetřilo by mu to řadu let trápení. „Mně se tenkrát hrozně ulevilo, protože jsem věděl, že to samé prožívají i jiní lidé a že můžu přijmout svoje tělo. Nedokázal jsem si představit, že bych prošel nějakou tranzicí,” popisuje, že jeho vnitřní coming out pro něj nebyl jen záležitostí orientace, ale i potvrzením toho, že způsob, jakým vidí a prožívá svět, je v pořádku. „Dneska jsem strašně šťastný, že jsem ve svém těle.”
„Bylo pro mě těžké přijmout, že jsem kluk. Celou pubertu jsem nenáviděl své tělo.”
Robinův coming out mu sice přinesl silné vnitřní ujištění, ale zvenčí se nesetkal s přijetím. „Od mámy přišlo hrozné nepochopení, že to je celé špatně. Ale já už byl absolutně jistý, že to, co vnímám, je správné.“
Napětí v rodině se ale kvůli psychickému týrání ze strany otčíma stupňovalo. Robin se proto znovu pokusil o útěk. Policie ho ovšem zadržela a on skončil ve výchovném ústavu. Překvapivě zde ale zažil první pocit svobody: „Byl jsem v pasťáku a po letech jsem se cítil dobře. Nikdo mě nešikanoval. Byl jsem sám a bylo to skvělé.“
Přestože tamní režim byl přísný, prostředí vnímal téměř blahodárně. Vychovatelky si ho oblíbily a přemlouvaly ho, aby se vrátil domů. Jeho máma mezitím začala chodit do křesťanského společenství a s pláčem Robina prosila, aby jí dal ještě šanci. Nakonec ustoupil, ale s pocitem porážky. „Byl to návrat do pekla.“
„Já jsem prostě všechnu tu vnitřní hrůzu, beznaděj a špínu hodil na toho Boha. V modlitbě jsem se ptal, jestli existuje a jestli mě slyší a jestli vidí v jakém trapu jsem.”
V tu noc, kdy se znovu ocitl na práhu domova s pocitem, že ztratil veškerou naději, se poprvé obrátil v modlitbě k Bohu: „Pamatuju si, že jsem byl na schodech, venku svítily hvězdy a prostě jsem se začal modlit. A to byla modlitba mého života.”
Robin byl ovlivněn new age literaturou, která byla o vsugerování si toho, co si přeje. Tentokrát se ale rozhodl udělat pravý opak: „Já jsem prostě všechnu tu vnitřní hrůzu, beznaděj a špínu hodil na toho Boha. V modlitbě jsem se ptal, jestli existuje a jestli mě slyší a jestli vidí v jakém trapu jsem,” popisuje se slzami v očích. Zatímco se modlil, vnímal, že je tu někdo, kdo mu rozumí. „Poprvé v životě jsem měl pocit, že někdo absolutně vidí můj život, každý ten detail a ne, že to jenom vidí, ale že v tom všem byl se mnou.” Robin z této modlitby čerpal celé další týdny. Tehdy také začal s mámou chodit do církve.
Od blízkého přátelství ke zlomenému srdci
V modlitbě prosil Boha i o to, aby mu poslal do cesty někoho blízkého. V jejich církví tehdy působil velmi mladý pastor. Hned první setkání s ním v Robinovi vyvolalo nečekaný pocit blízkosti a napadlo ho, že je ten pastor zřejmě taky gay.
Robin chodil do církve čím dál častěji. Naslouchal kázáním, účastnil se všech biblických skupinek, hltal Bibli a znovu se v něm otevírala otázka víry a sexuality. V tom všem mu ale pomáhalo vědomí, že není sám. S mladým pastorem se velmi spřátelili a Robin u něj trávil víc času než doma. Učil se u něj a sdíleli spolu víru i otázky identity. „Kdybych musel být doma u našich, tak bych střední školu nedokončil,” přiznává. Jejich vztah ovšem postupně přesáhl hranice blízkého přátelství a přerodil se ve vztah romantický a také sexuální.
Tento nuceně latentní vztah byl svou komplexností pro Robina nesmírně zatěžující. „Vzbuzoval ve mně vnitřní rozpor a zápas mezi vírou a sexualitou”. I přes všechny tyto komplikace si ale nedokázal představit, že by se rozešli. Během Robinova studia v Praze udržovali vztah na dálku a věci se dále komplikovaly. Robin totiž chtěl být pastorem už od doby svého obrácení, a tak začal studovat teologický seminář. Po těžkých zápasech v tomto vztahu cítil Robin čím dál tím silnější potřebu vztah rozvíjet a oprostit od všech tajností. Mladý pastor se naopak rozhodl vztah definitivně ukončit. Seznámil se totiž s někým novým – s klukem, který přišel do sboru velmi podobně jako kdysi Robin a také se nacházel v podobně zranitelné pozici. I on hledal odpovědi na otázky víry a identity a útěchu našel v náruči onoho pastora.
„Dřív mě bolelo držet náš vztah v tajnosti. Když jsem se ale nakonec rozhodl svěřit lidem s tím, co se stalo, bylo to pro mě ještě mnohem horší.“
To, co následovalo, Robina hluboce zasáhlo. Pastor totiž s novým partnerem navázal veřejný vztah a zároveň se rozhodl opustit službu v církvi. To, co pro Robina nebyl schopen dříve udělat, se dělo teď, ale ne s ním. Tato zkušenost jím otřásla a dlouho se z ní nemohl vzpamatovat. Zároveň sám nedokázal nést tíhu rozchodu s pastorem a se vším se svěřil lidem na semináři, kteří si všimli, že na tom není psychicky nejlépe.
„Dřív mě bolelo držet náš vztah v tajnosti. Když jsem se ale nakonec rozhodl svěřit lidem s tím, co se stalo, bylo to pro mě ještě mnohem horší.“ Tato informace lidmi otřásla a následovalo setkání celé rady starších s Robinem i s bývalým pastorem, který ale během setkání vše popřel a Robin z toho vyšel jako ten, kdo si vše vymyslel.
Seznámení s ex-gay hnutím
Tehdejší prostředí na semináři se stavělo silně proti homosexuálům, což Robinovo zranění jen prohloubilo. Bolelo ho, když viděl, že někteří používají Bibli jako zbraň vůči druhým, dávají na odiv svou „přijatelnou” sexualitu, zatímco po něm vyžadují striktní abstinenci a potlačení jakýchkoli sexuálních myšlenek.
Z pocitu bezvýchodnosti se tak přidal k tzv. ex-gay hnutí. Cílem tohoto hnutí bylo dokázat, že z homosexuální orientace se může člověk „vyléčit”. Robin o jeho důvěryhodnosti nebyl přesvědčený, ale chtěl přežít. „Dal jsem tomu šanci. Říkal jsem si – tak jo, ukaž se.“ Brzy ale narazil na silné pokrytectví. Hlavní mluvčí, který tvrdil, že byl „uzdravený z homosexuality“, po Robinovi v soukromí vyjížděl, přestože měl manželku.
Robinův pohár trpělivosti přetekl, když se před ním zmínil o knize Love is an orientation, kterou četl a která nevybízela ke změně orientace. Mluvčí na to reagoval svoláním celého týmu, aby se za Robina modlili a vymítali z něj démony. „To byla poslední kapka.“ Postupně tak pro Robina celá struktura ex-gay hnutí ztratila důvěryhodnost.
Když se přiblížil čas pro Robinův vstup do vikariátu, rozšířila se o něm informace, že je homosexuál. Přestože byl odhodlaný žít v celibátu, do vikariátu ho nepřijali.
Znovunalezení Boha skrze knihy a otevřené věřící
Po této zkušenosti a odchodu z ex-gay hnutí se Robin rozhodl opustit nejen církev, ale i Boha. Toto období trvalo několik let. K víře se Robin vracel postupně a opatrně. Zásadní roli v jeho znovuobjevení Boha hrály knihy kněze Tomáše Halíka, který mu dříve přišel jako „vše relativizující liberál”. Když se ale do jeho knih začetl, překvapilo ho, že téměř do puntíku přesně popisovaly jeho zkušenost s vírou a Bohem. Dřív mu totiž přišlo nemyslitelné, aby po všem, co prožil zůstal křesťanem. „Nakonec jsem došel k závěru, že mám na výběr ze dvou možností, a to buď víru úplně zavrhnout, nebo objevit Boha v hloubce.”
„Nakonec jsem došel k závěru, že mám na výběr ze dvou možností, a to buď víru úplně zavrhnout, nebo objevit Boha v hloubce.”
Jeho sbírka knih se postupně rozrostla o další teology. Dodává ovšem, že v knihách člověk sice nachází hodnoty a usvědčuje se v jejich správnosti, ale skutečné žití podle hodnot se ukáže až ve vztazích. Další klíčovou roli v jeho duchovní cestě tedy sehráli druzí věřící. Jedním z těchto lidí byl i jeden z vyučujících na semináři. „Naše setkání jsem vnímal skoro jako debaty Freuda s Jungem – každý jsme přišli z jiného světa a já pro něj byl tak trochu marťan. Ale od začátku mezi námi panovala otevřenost a chuť se od sebe učit.” Právě díky němu Robin nakonec úplně nezanevřel na církev. Spolu s pár přáteli následně založili i domácí skupinku pro duhové křesťany, která funguje již několik let a pořádá se každý měsíc.
Svou duchovní rodinu dnes Robin nachází především v této skupince, kde může víru sdílet s lidmi podobného nastavení a právě tam našel přijetí, bezpečný prostor pro růst a skutečnou blízkost. Co se týče partnerských vztahů, svou odpověď našel v Bibli, ale možná jinak než by si někdo představil. „Jeden z důvodů, proč Bibli tolik miluju je to, že se tam člověk najde, vyvstanou mu věci podle jeho života.” Jemu vždy vyvstávalo, že Ježíš žil v komunitě. A protože Robin vyrůstal v dysfunkčním prostředí, kde pro něj byl ideál rodiny od začátku „rozbitý”, už jako dítě snil o životě s přáteli, ne o tradičním manželství, které Robin dnes už nevnímá jako vrchol lidské blízkosti.
Uzdravující síla odpuštění
„Možná, že kdybych neprožil to, co jsem prožil, tak jsem povrchní parchant,” říká Robin s nadsázkou a přiznává, že dnes čím dál více pohrdá uhlazeností a snahou o dokonalost. Pomohla mu také práce sociálního pracovníka v domově pro přeživší holocaustu, z nichž někteří se mu svěřili s tím, že nedokáží Bohu odpustit. I díky tomu si uvědomil, že hluboká a opravdová víra není spojená s triumfální jistotou. Pro něj je Kristus přítomen právě v utrpení a víra představuje naději, že zlo nemá poslední slovo.
Navzdory všemu příkoří, jakému se mu v dětství dostalo, dnes udržuje vztahy s oběma rodiči a odpuštění v jeho životě hraje klíčovou roli. Dovedla jej k tomu především snaha vcítit se do jejich situace. Postupně dokázal odpustit také pastorovi, který mu ublížil a má za to, že i on byl do jisté míry obětí systému. „Odpustit pro mě neznamená zapomenout. Je to přiznání bolesti, ale zároveň rozhodnutí vzít těm lidem moc nad svým životem.” Nepotřebuje od nikoho, aby mu něco zpětně vynahradil. Stačí mu, že ta bolest už nedefinuje to, kým je. Věří, že i díky tomu do větší hloubky prožívá lásku a empatii a víc se dokáže vcítit do druhých lidí.
„Odpustit pro mě neznamená zapomenout. Je to přiznání bolesti, ale zároveň rozhodnutí vzít těm lidem moc nad svým životem.”
Robin dnes jako své poslání vnímá to, že chce svým příběhem pomáhat lidem, kteří mají také negativní zkušenost s církví. „Všechno, co jsem prožil, ve mně formovalo přesvědčení a zápal bojovat s modlou fundamentalismu a bigoterie ve všech podobách.” Přál by si, aby i druzí mohli objevovat víru a Boha v hloubce. K rozhovorům o víře s lidmi v jeho životě dochází velice přirozeně. Pomáhá mu v tom i jeho práce maséra, ke které ho vedla praxe sociálního pracovníka. Často se mu stává, že když k němu přijde klient na masáž a všimne si jeho knih, téma víry se otevře velmi rychle. Robin je přesvědčen, že údělem člověka je víru autenticky prožívat, což znamená i pochybovat, zlobit se na Boha, hádat se s ním a všechno mu dávat. „A co se týče sexuality, je pro mě důležité, aby ji lidé přijali a žili ji. To, co se odehrává v našem nitru je pravda, a pro mě je čím dál tím důležitější tu pravdu žít a jít tou cestou, ať je bolestivá a jakkoli nechutná, protože to ostatní je lež, to je pozlátko.”