„Není to úplně nejjednodušší být gay, kalvinista a zakladatel sboru. Ale věřím, že Bůh si to používá.“
„Vyrůstal jsem v takové klasické české rodině. Máma s tátou, dvě děti, babička, rodinný domek, se zahrádkou a pejsek – taková česká idylka.“ Nikdo v rodině nebyl věřící. „Nikdy jsme neřešili otázky, co se týkaly Boha nebo křesťanství. Maximálně to někdy přišlo na řeč, když jsme na to narazili u nějakého filmu.“
K víře však přivedla rodinu zvláštní souhra okolností. „Brácha chodil na střední průmyslovku a zabouchl se do holky, která byla křesťanka. Kvůli ní začal chodit k baptistům v Šumperku. Ze začátku si myslel, že křesťanství je úplná kravina, chodil tam jen kvůli ní. Ale postupně, během dvou tří let, kdy jezdil na English campy a podobně, uvěřil.“
Viktor nejprve zůstával opatrný. „Byl jsem hodně introvert, takže pro mě ta představa jít někam mezi nový lidi, a ještě křesťany – takový divný – byla dost děsivá. Hodně dlouho jsem odolával. Ale pak jsem si řekl: ‚Tyjo, ať mi dají pokoj, tak tam jednou zajdu.‘“ K vlastnímu překvapení zjistil, že rozhovory nejsou povrchní. „Ptali se mě na smysl života, jestli existuje Bůh, kdo byl Ježíš, co se děje po smrti. Bavilo mě o tom debatovat.“
„Byl jsem hodně introvert, takže pro mě ta představa jít někam mezi nový lidi, a ještě křesťany – takový divný – byla dost děsivá.”
Na jednom English campu se pak všechno zlomilo. „Věřím, že tam se stal moment, kdy se ve mně něco zlomilo – kdy jsem se narodil znovu a uvěřil v Ježíše. To bylo pro mě zlomový.“
Změna zasáhla i rodiče. „Máma říkala, že ji to vždycky nějak zajímalo, ale neměla k tomu cestu. Tak jsme ji pozvali na Alfa kurzy pro dospělý a začala tam chodit. Po pár letech uvěřila, nechala se pokřtít a vyprávěla svoje svědectví.“ Nakonec se přidal i tatínek. „Nejdřív ho přestalo bavit zůstávat v neděli doma sám, tak začal chodit s náma. Je muzikant, takže ho oslovovaly chvály, zvlášť židovská hudba. A po nějakých pěti letech taky uvěřil.“
Výsledkem byla dvojitá rodinná oslava. „Naši se do tý doby nikdy nevzali. A když se stali křesťany, tak jim to najednou začalo dávat smysl. Takže měli svatbu – a v ten stejnej den měl táta i křest. Svatba a křest v jeden den.“ Viktor k tomu dodává s úsměvem: „Je to jak v té knize Skutků: skrze jednoho uvěřil celý dům.“
„To, že jsem v tomhle ohledu úplně nezapadal, jsem si všiml velice brzo, snad už ve čtvrtý nebo pátý třídě. Kluci se na táborech bavili o tom, jaký se jim líbí holky. A já jsem k tomu nikdy neměl moc co říct. Říkal jsem si, že holky se mi nelíbí, že se mi spíš líbí kluci.“
Zpočátku si to neuměl pojmenovat. V té době to v jeho okolí nebylo žádné téma, o kterém by se lidé bavili. Dlouho tedy nemusel svůj vnitřní pocit jinakosti nijak řešit. Na konci základní školy však pochopil, že to nepomine. „Už tou dobou jsem si googlil, co znamená ‚gay‘. Takže už na základce jsem si asi vnitřně připustil, že jsem gay a že to tak prostě je.“ Říkal si, že přijde na střední a třeba tam potká nějakého kluka a začnou spolu chodit. A byl tam? „Ne, nikdo tam nebyl. Bylo tam jen hodně křesťanů, kteří mě zvali do kostela. No, takže jsem začal chodit do kostela.“
„To, že jsem gay, mi vlastně pomohlo stát se křesťanem. Donutilo mě to klást si otázky, který si lidi v mým věku nekladli. ”
Dnes když se dívá zpátky je přesvědčený, že právě jeho jinakost podpořila jeho zájem o spiritualitu. „To, že jsem gay, mi vlastně pomohlo stát se křesťanem. Donutilo mě to klást si otázky, který si lidi v mým věku nekladli. Ti prostě randili a nic neřešili. A já jsem se musel rozhodnout, jestli půjdu jednou cestou, nebo jinou.“
Začal v Bibli nacházet odpovědi. „Bible volá lidi k věrnosti – buď v manželství v tom tradičním smyslu, anebo v životě v celibátu. A to mi dávalo smysl. Přišlo mi to logický. Každej člověk je nějak rozbitej a moje sexualita je rozbitá tímhle způsobem.“
Proto už od počátku vnímal, že jeho víra a sexualita spolu budou v určitém napětí. „Čím víc jsem zkoumal křesťanství, tím víc jsem si uvědomoval, že kdybych se někdy chtěl stát křesťanem, tak tohle by byla jedna z věcí, který bych se kvůli Ježíši musel vzdát. Myslel jsem tím partnerskej vztah s jiným mužem.“
Po maturitě se Viktor, který vždy vynikal ve studiu cizích jazyků, rozhodl pro studium germanistiky. „Čím víc jsem přičichával k akademickému světu, tím víc jsem si říkal, že to asi nebude nic extra pro mě.“ Začal se víc zapojovat do sboru, vedl skupinky a objevoval radost z kázání. Později absolvoval roční biblický kurz v Kroměříži a nakonec se přihlásil ke studiu teologie.
„Já jsem se v tom snažil hledat, pokud mi Bůh odepřel tu romantickou lásku nebo partnera, tak věřím, že v tom má Bůh nějakej dobrej důvod. A snažil jsem se skrze tyhle intenzivní pocity poznávat to, jak Bůh miluje mě.“
Na vysoké škole přišla do Viktorova života také první velká zamilovanost. „Bylo to pro mě takové, že jsem tak intenzivní pocity cítil asi poprvé v životě. Takže to bylo něco nového.“ Zároveň to byl čas nejistoty. „Říkal jsem si: můžu vůbec být křesťan a cítit takovou zamilovanost?“
Viktor to v sobě intenzivně řešil a dospěl k rozhodnutí nenehat si to pro sebe. „Pracoval jsem s tím tak, že jsem se to snažil s někým řešit. Nechtěl jsem si to nechat jenom pro sebe, ale chtěl jsem to mít i druhý lidi, se kterýma bych mohl mluvit.“
Zpětně hodnotí toto období zamilovanosti jako něco, co ho přivedlo k hlubšímu poznání Boží lásky. „Já jsem se v tom snažil hledat, pokud mi Bůh odepřel tu romantickou lásku nebo partnera, tak věřím, že v tom má Bůh nějakej dobrej důvod. A snažil jsem se skrze tyhle intenzivní pocity poznávat to, jak Bůh miluje mě.“
Nakonec svému kamarádovi řekl, že do vztahu jít nemůže. „Řekl jsem mu, proč jsem křesťan a proč s ním nemůžu jít do vztahu. On to respektoval. Dělal si starost, říkal mi, ať si tím neskazím život, ale nenutil mě do ničeho.“ Když se pak jejich cesty rozešly, bylo to bolestné, ale osvobozující. „Mě to pomohlo, mě to i utvrdilo v tom rozhodnutí žít jako single. Uvědomil jsem si, že zamilovanost není to první a poslední, že ta nejvyšší láska je ta Boží.“
Krátce poté přišla chvíle, kdy se Viktor rozhodl mluvit otevřeně o své vztahové orientaci. „Příležitost k takovýmu coming outu byla jednou, když jsem měl kázání. Kázal jsem o Ježíšově podobenství o pokladu skrytým v poli – o tom, jak člověk našel ten poklad a prodal všechno, co měl, aby mohl koupit to pole a získat ten poklad.“ Viktor tehdy řekl sboru, že i on něco „prodal“. „Říkal jsem, že jsem jakoby prodal to, že bych mohl mít s někým vztah, proto abych získal Ježíše. Že to byla ta věc, který jsem se vzdal, abych mohl následovat jeho. Lidi to vzali velice dobře,“ vzpomíná. „Přicházeli za mnou, děkovali mi za otevřenost. Měl jsem pocit, že mě začali mít ještě víc rádi.“
„Říkal jsem, že jsem jakoby prodal to, že bych mohl mít s někým vztah, proto abych získal Ježíše. Že to byla ta věc, který jsem se vzdal, abych mohl následovat jeho.”
Na to kázání pozval i své rodiče, kteří do té doby nic netušili. „Máma už během toho kázání byla špatná, hned potom jsem s ní a s tátou mluvil. Byli zaskočení, máma cítila vinu, ptala se, kdo mi ublížil. Museli jsme si to vyjasnit – že oni nic neudělali, že to je prostě něco, co je moje součást.“ Viktor rodičům vysvětlit, že stejně jako on nemusejí ani oni hledat příčinu, ale smysl. „Pro mě je silný příběh, kdy se učedníci ptají Ježíše na slepýho muže: ‚Kdo zhřešil, on nebo jeho rodiče, že je slepý?‘ A Ježíš odpoví: ‚Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale je slepý, aby se na něm zjevila Boží sláva.‘ A to je něco, co jsem si vzal za svoje.“
Dnes, ve svých 27 letech, mluví o svém rozhodnutí pro celibát s klidem a vděčností. „Mám pocit, že lidi někdy vnímaj takového toho bájného jednorožce, který by správně neměl existovat. Buď si křesťani nemyslí, že s tím někdo může zápasit a být kazatel, nebo jsou překvapení, že jsem spokojenej.“
„Mám pocit, že lidi někdy vnímaj takového toho bájného jednorožce (celibát), který by správně neměl existovat”
Celibát mu přináší svobodu. „Můžu cestovat kdykoliv, kamkoliv. Dává mi to velkou flexibilitu věnovat se lidem. Co nemám v intimitě manželství, to mám ve spoustě přátelství, kde můžu být na misi.“ A když se setká s pochybnostmi o své volbě odpovídá jasně: „Apoštol Pavel říká, že si přeje, aby všichni byli tak jako on – což zrovna byl single. A Ježíš byl taky single. Opravdu chceme říkat, že žil nezdravě?“
„Celibát mě učí vystupovat z komfortní zóny, sloužit lidem, nemyslet jen na sebe. A vlastně to beru jako velký boží dar,“ dodává Viktor. „Připadá mi to jako způsob, jak se můžu nejvíc připodobňovat Ježíši.“
„Církev mi do velké míry rodinu nahrazuje. Nemám z budoucnosti obavy. Věřím, že Ježíš se o mě postará.”
Viktor v současnosti působí jako vikář Církve bratrské v Olomouci. „Začalo to tak, že jsme se potkávali v obýváku před těma dvouma a půl rokama u jednoho našeho domácího. Bylo to takové rodinné. A teďka je to stále takové rodinné, ale chodí k nám hodně návštěv. Spousta našich nekřesťanských kamarádů, a to je super, protože se nám daří oslovovat nový lidi, co třeba vůbec nemají s církví žádné zkušenosti.“ Sbor má jednoduché motto: „Následovat Ježíše a brát ostatní s sebou.“ Viktor dodává: „Církev mi do velké míry rodinu nahrazuje. Nemám z budoucnosti obavy. Věřím, že Ježíš se o mě postará.“
A co by vzkázal ostatním duhovým věřícím i celé církvi? „Je fajn, když se o tom víc a víc mluví. Když se o tom dá normálně mluvit a nedělá se z toho tabu, myslím si, že Bůh si to může hodně použít. Aby se lidi zbytečně nestyděli nebo nežili smutnej život jen kvůli tomu, že mají pocit, že nemůžou být pro Boha nijak použitelný. Nebojte se o tom mluvit.“