Zdroje

Označuje k jakému pohlaví člověk cítí romantickou, emocionální nebo sexuální přitažlivost. Není věcí volby, ale spíše přirozeným projevem osobnosti, který se obvykle v průběhu života příliš nemění. Podobně jako v případě pohlavní identity, každý nějakou vztahovou orientaci má, ať si ji člověk uvědomuje či nikoliv. Často používané označení „sexuální orientace” se v dnešní době začíná nahrazovat pojmem „vztahová orientace”, které neredukuje tento komplexní jev pouze na úroveň sexuality – čili pohlavního styku.

Varianty sexuální orientace zahrnují: Heterosexualitu (přitažlivost k opačnému pohlaví), homosexualitu (přitažlivost ke stejnému pohlaví) a bisexualitu (přitažlivost k oběma pohlavím). Ačkoliv se jedná o lékařskou (sexuologickou) terminologii, dnes už lékaři žádnou ze zmíněných variant sexuální orientace nepovažují za poruchu nebo nemoc. Zatímco v minulosti se za „příznaky” této „diagnózy” považovaly deprese, úzkosti a neschopnost přizpůsobení se společnosti, zjistilo se, že všechny tyto negativní jevy vznikají na základě společenského nepřijetí homosexuálních osob, ne na základě homosexuální orientace jako takové.

Homosexuální lidé pro označení sebe sama nejčastěji používají pojmy gay/lesba. Výše zmíněná „odborná” označení se v běžném jazyce nepoužívají z důvodu jejich lékařských – patologizujících – konotací (kromě termínu „bisexuál/ka”, pro který v běžné řeči není jiný ekvivalent). Osoby ztotožňující se s identitou gaye či lesby spojuje jejich přirozená, menšinová vztahová orientace. Společná jim také bývá určitá zkušenost sebeobjevování a konfrontace s vlastní odlišností od zbytku společnosti. Na základě této identity však nelze činit zobecňující závěry o životním stylu, přístupu ke vztahům či politické orientaci těchto lidí.

Jedná se o sexuální orientaci, při které člověk pociťuje malou nebo žádnou sexuální přitažlivost k ostatním lidem. To neznamená, že asexuální lidé nejsou schopni lásky, romantických vztahů nebo emocionální blízkosti – mnozí z nich prožívají romantickou přitažlivost a touží po partnerských vztazích. Pouze nereagují ve stejné míře na sexuální podněty jako ostatní. Asexualita nicméně existuje na spektru, kde někteří lidé mohou za určitých okolností sexuální přitažlivost cítit.

Jde o hluboké vnitřní ztotožnění se s určitým pohlavím a jeho sociální rolí. Většina lidí neprožívá nesoulad mezi svým biologickým pohlavím a pohlavní identitou, jejich pohlavní identita může být jakýmsi nezpochybňovaným předpokladem, kterému nevěnují příliš pozornosti. Přesto každý z nás nějakou vnitřně přijatou představu o svém vlastním pohlaví má – každý z nás tedy má pohlavní identitu.

Pohlavní identita nicméně přímo nesouvisí se sexuální orientací.

Termín označující soubor fyzických znaků, na jejichž základě je lidem při narození přiděleno pohlaví. Zahrnuje chromozomy (typicky: XX pro ženy, XY pro muže), hormonální hladiny, reprodukční orgány a sekundární pohlavní znaky (např. růst vousů nebo rozložení svalové hmoty). Tradičně se biologické pohlaví dělí na mužské a ženské, ale realita je mnohdy složitější – někteří lidé se rodí s intersex variacemi, kdy jejich tělo má znaky obou pohlaví nebo se liší od běžných kategorií.

Tuto identitu si nejčastěji připisují lidé, kteří se neztotožňují s pohlavím, se kterým se narodili. V kontrastu s cisgender identitou (tedy ztotožněním se se svým biologickým pohlavím), transgender lidé prožívají vnitřní nesoulad mezi svým tělem a vnitřním prožitkem svého pohlaví (tzv. pohlavní dysforie). Mohou prožívat pocit, že jejich tělo neodpovídá jejich vnitřnímu prožitku pohlaví. Míra tohoto nesouladu může být různá, a zkušenosti transgender osob jsou různé, proto je dobré se vyvarovat jakýmkoliv zobecňujícím tvrzením. V některých případech, zvláště v mladém, pubertálním věku, se může podařit tento nesoulad zmírnit pomocí psychoterapie, nebo tyto pocity mohou odeznít samovolně. U mnoha osob ale tyto pocity přetrvávají až do dospělosti, a nejlepším řešením je (podle koho?) umožnit takovým lidem žít v souladu s jejich vnitřně prožívanou identitou. Pro tento účel někteří transgender lidé podstupují změnu jména, vzhledu a oblečení, zájmen nebo i lékařskou tranzici. Tranzice ale není nutnou podmínkou transgender identity.

Lékařský název pro přetrvávající nesoulad mezi biologickým pohlavím a vnitřně prožívanou pohlavní identitou. Její diagnostikování je předpokladem lékařské tranzice.

Vyjadřuje hluboký vnitřní nesoulad mezi pohlavní identitou člověka (tj. tím, jak se člověk vnímá) a jeho biologickým pohlavím při narození. Tento stav může způsobovat psychické utrpení, úzkost nebo depresi. Ačkoliv pohlavní dysforie v dětství nemusí přetrvat až do dospělosti, u některých dětí se mohou tyto pocity s nástupem puberty stupňovat.

Proces kterým transgender člověk přizpůsobuje svůj život a vzhled své pohlavní identitě, oproti biologickému pohlaví. Může zahrnovat různé kroky, jako je změna jména, používání jiných zájmen, nebo úprava vzhledu. U některých lidí zahrnuje i lékařské kroky, jako je hormonální terapie nebo chirurgické zákroky, ale tranzice nemusí být vždy fyzická a ne všichni trans lidé se takové kroky rozhodnou podstoupit. Je to proto proces, který může u každého trans jednotlivce probíhat trochu jinak. V Česku je lékařská tranzice navíc zákony regulovaný proces.

Zastřešující termín pro pohlavní identity, které stojí mimo pohlavní binaritu. Vyjadřuje subjektivní pocit nezapadání do prostých kategorií mužského nebo ženského pohlaví. Nebinární osoby mohou používat různá označení pro svou identitu, mohou pro sebeoznačování preferovat namísto běžně používaných („ona”/„on”) jiná zájmena. Na rozdíl od transsexuality se v lékařských oborech nijak nepracuje s kategorií nebinárnosti.

Pojem zastřešující osoby se sexuální orientací nebo pohlavní identitou, jež se liší od většinové společnosti. Patří sem například gayové, lesby, bisexuální, transgender a queer osoby. Tuto skupinu nespojuje žádná „ideologie” nebo „agenda”. Je to přirozené společenství lidí s velmi různorodými zkušenostmi, životními příběhy a názory, které ale spojuje podobná zkušenost v oblasti sexuality nebo pohlavní identity.

Je možné se setkat s různým počtem a kombinací písmen v akronymu LGBTQ. Neexistuje jednotný konsenzus v jeho používání. 

Ačkoliv se pojem LGBTQ+ používá pro označení všech osob s menšinovou vztahovou orientací nebo pohlavní identitou, v praxi se ne všichni tito lidé hlásí k sounáležitosti k LGBTQ+ komunitě jakožto společenské skupině. Během posledních cca 70 let se totiž kolem LGBTQ+ lidí vytvořila specifická kultura, charakteristická velmi liberálními hodnotami a důrazy, se kterými se zdaleka ne všichni LGBTQ+ lidé ztotožňují. V praxi je tedy rozdíl mezi těmi, kdo se cítí být LGBTQ+ na základě své přirozené vztahové orientace nebo pohlavní identity, a mezi LGBTQ+ komunitou jakožto společenským uskupením se svébytnou historií a kulturou.

Dříve také jako gay/homosexuální hnutí. Označuje soubor politicky aktivních jednotlivců a organizací, které se ve veřejném prostoru zasazovali o ochranu práv a svobod LGBTQ+ osob. Jeho historie sahá do počátku druhé poloviny 20. století v USA. Navzdory některým názorům nikdy neexistovala jednotná „agenda” nebo představa o politických cílech LGBTQ+ hnutí. Umírněným směrům především záleželo na rovnosti na poli práv a svobod, radikálnější směry oproti tomu bojovaly o hlubší společenské změny v přístupu k LGBTQ+ osobám, nebo ve vztahu k pohlaví a sexualitě. Hnutí však nikdy neobhajovalo žádnou formu zneužívání.

Slovo „queer” původně znamenalo „podivný“ nebo „odlišný“ a bylo používáno jako hanlivé označení pro lidi s menšinovou sexuální orientací nebo pohlavní identitou. Dnes si ho však mnozí z LGBTQ+ komunity osvojili jako pozitivní, zastřešující pojem. Queer neoznačuje jednu konkrétní identitu, ale spíše otevřený prostor pro ty, kdo se nechtějí nebo nemohou přesně zařadit do tradičních kategorií. Někteří duhoví lidé toto slovo ovšem dále vnímají negativně kvůli jeho původnímu hanlivému významu.

Mezi křesťany používané označení popisující rozdílný pohled na přijatelnost stejnopohlavních vztahů. Vzniklo ve snaze distancovat se od hodnotících a polarizujících spojení jako “konzervativní – liberální” nebo “tradiční – progresivní”.

• Side A („strana A”) považuje věrné a láskyplné stejnopohlavní svazky za slučitelné s křesťanským životem.
• Side B („strana B”) uvažuje o stejnopohlavních vztazích jako o něčem, co se vymyká přijatelnému křesťanskému životu.

Obě strany nepovažují homosexuální orientaci jako takovou za hřích. Podle Side B by ale lidé s touto orientaci měli usilovat o život v sexuální abstinenci, případně o manželství s osobou opačného pohlaví. Side A naproti tomu považuje stejnopohlavní svazky za legitimní a Bohem posvětitelné.

Více informací v článku Menšinová orientace v životě věřících.

Side X křesťané věří, že modlitbami a duchovní sebe-disciplínou mohou lidé svou vztahovou orientaci změnit. Ačkoliv je nemožné vyvrátit osobní svědectví lidí, kteří tuto změnu prožili, studie poukazují na velmi malé procento „úspěšnosti” pokusů o změnu orientace. Tyto snahy bývají terčem kritiky i kvůli důsledkům, které mívají na duševní zdraví těch, kteří je podstupují.

Side Y považuje za nesprávné, aby se pravověrný křesťan označoval termínem „gay” nebo „lesba”, protože se tím člověk ztotožňuje s „hříšnými” kategoriemi. Namísto těchto pojmů by homosexuálně orientovaní křesťané měli používat spojení jako „zápas se stejnopohlavní přitažlivostí” a podobně.

Duhový maják považuje Side X a Y za „slepou uličku”, která může z dlouhodobého hlediska škodit duševnímu i duchovnímu zdraví člověka.

Termín používaný v některých křesťanských kruzích k označení stejnopohlavního styku. Vychází z pokusu odlišit homosexuální orientaci, která nebývá považována za hřích, od stejnopohlavních sexuálních aktů. V praxi je ale tento termín spíše matoucí. Těžko se totiž přesně vymezuje, které z projevů homosexuální přitažlivosti už patří do kategorie hříšného chování, a které ne. Je třeba praktikovanou homosexualitou to, když se člověk zamiluje, nebo když ocení vzhled přitažlivé osoby?

Z toho důvodu se tomuto termínu v Duhového majáku snažíme vyhýbat.