„Ve čtyřech letech jsem mamce řekla, že na chlapy nefandím… jenom na některé. Ale hlavně na Tebe maminko a babičko… ale ne na manžela.“
Dnes se nad tím Barbora usmívá, tehdy to bylo čisté, dětské pojmenování něčeho, co v sobě měla odjakživa.
Barča
Barča vyrůstala v malé vesnici na Hané, mezi dvěma dědinami, které považuje obě za domov. Rodina byla tradičně katolická – každou neděli do kostela a u babičky každodenní růženec v šest večer. Radio Proglas puštěné nahlas a návštěva – nenávštěva, nikdo nesměl rušit. Víra nebyla něčím, co by v dětství prožívala do hloubky. Byl to spíš zvyk, součást života rodiny. To se změnilo v pubertě, víra se pro ni stala niternější zkušeností. V deseti letech začala jezdit na křesťanské tábory, kde bylo místo pro všechny, i pro nevěřící, a víra tam nebyla povinnost, ale něco velmi přirozeného. Barča tam zažívala prostředí, kde se cítila přijatá a svobodná. Táborům zůstala věrná až do dospělosti, nejdřív jako účastnice, pak jako vedoucí.
První vrchol víry a náznaky jinakosti
Biřmování prožila v době, kdy její víra byla úplně na vrcholu. Bylo jí šestnáct a měla pocit, že z ní víra úplně sálá. Postupně si také začala uvědomovat, kdo je. A že to, co cítí k některým ženám, nemusí být jen kamarádství. „Když jsem si hrála jako malá na rodinu, vždycky jsem byla ten tatínek. A vždycky jsem si říkala – já bych se k ženské chovala tak krásně, modré z nebe bych jí snesla.“ Jenže si to nespojila. Neznala nikoho, kdo by to měl podobně. A když se ve čtrnácti poprvé přistihla, že by chtěla kamarádce dát pusu, uklidňovala se, že je to jen hluboké přátelství. „Tak to má přece každá holka.“
„Když jsem si hrála jako malá na rodinu, vždycky jsem byla ten tatínek.“
Skutečné uvědomění přišlo až kolem devatenácti. Bezhlavě se zamilovala do své vedoucí z praxe. „To bylo fakt jako láska na první pohled. A já se úplně složila.“ Modlila se, brečela, prosila Boha, aby to z ní „oddělal“. Nedokázala to přijmout. Její vnitřní hlas říkal, že to takhle nemá být. A že když se jí líbí i muži, nemusí to řešit. „Postupně mi ale došlo, že to není tak, že by se mi líbili ‚chlapi a i ženský‘, ale ‚ženský a i chlapi‘. Že to je prostě opačně.“
Neviditelné spektrum
Uvědomování si vlastní orientace pro Barboru nebylo přímočaré. „Já to mám celé zpomalené tím, že jsem asi někde na asexuálním spektru.“ Uvědomit si, co k druhým cítí bylo složitější, sexuální přitažlivost pro ni nebyla samozřejmá. „Spoustu věcí jsem si vůbec nespojila. Myslela jsem, že to má tak každý.“
„Já to mám celé zpomalené tím, že jsem asi někde na asexuálním spektru.“
V církvi se v té době o tématu LGBT příliš nemluvilo. Ticho bylo všude. A když se někdo ozval, byly to spíše nepřijímající hlasy. Například kněz na duchovní obnově, který rozdával petice proti stejnopohlavnímu manželství. Nebo výklad z náboženství: že „homosexualita vzniká tak, že muži v sobě rozvíjejí své ženství a ženy mužství“. „Tak jsem si říkala, dobře, budu víc rozvíjet svoje ženství, abych se zachránila z tohohle osudu. Ale já neumím moc pracovat na svém ženství, já jsem takový maskulinní, klučičí typ, tak mi to moc nevydrželo. Pak přišla spíš práce na přijetí toho, jak to mám. A to byla mnohem lepší práce.“
Zbožnost, která zraňuje
Nejbolestivější zážitek měla v církvi se svým farářem. „On všechny zdravil jako ‚svatá ženo‘, ‚svatý muži‘. Ale mně říkal ‚hříšnice‘. Jen mně.“ Barbora se mu se svou vztahovou orientací nikdy nesvěřila. Neví, jestli to poznal, nebo jestli oslovení pramenilo z něčeho jiného. Ale bolelo to a přispělo k tomu, že se Barbora rozhodla od církve na čas úplně vzdálit. „Říkala jsem si, že jsem věřící, ale do žádné církve nepatřím, ani nechci patřit, ani nikdy nebudu.“
„Jako by mi tím Bůh říkal: ‚Pojď, mám pro tebe místo.‘“
A když už do kostela přišla – třeba s rodinou – jen tiše seděla. Modlitby neříkala, slova, se kterými nesouhlasila, vynechávala. Dnes vnímá, že to s ní Bůh nikdy nevzdal. Po každé dlouhé pauze, kdy se do kostela nakonec přece jen vrátila, zaznělo evangelium o marnotratném synovi, nebo nějaká jeho stěžejní část. „To bylo hustý. Po několik let se to stávalo pořád dokola. Jako by mi tím Bůh říkal: ‚Pojď, mám pro tebe místo.‘“
Když okurky rozkvetou
Zásadní obrat přišel v roce 2023. S kamarádkou Maruškou (příběh zde) se posadily u kašny na náměstí. A Maruška bez obalu řekla: „Strašně mi chybí nějaká skupinka.“ „Mně taky,“ odpověděla Barbora. A rovnou vytáhla telefon, založila skupinu na FB, přidala další lidi. Tak vznikly Květy okurky – olomoucká podpůrná skupina pro LGBTQ+ věřící. Scházeli se v kavárně Sophie’s, hráli deskovky, chodili společně na promítání filmů. Později se dozvěděli o nové oficiální skupině pod záštitou Olomouckého arcibiskupa (webové stránky a instagramový účet). Nejdřív si mysleli, že jde o „další pokusy o konverzní terapii“. Ale pak Barča zjistila, že do této skupiny dochází také kněz, kterého znala z hospice. Při jednom duchovním rozhovoru se mu vyoutovala. A jeho reakce? „Úplně normální. Jako bych mu řekla, že si zítra vezmu kraťasy místo kalhot.“
„Bylo tam velké přijetí, velké porozumění, velká otevřenost, možnost mluvit úplně o všem.“
Postupně se skupiny spojily. Najednou to nebylo jen o sdílení někde v kavárně, ale i o duchovním zázemí, o církvi, která naslouchá. „Tam se to ticho zlomilo ve velkém stylu.“ Mluvilo se o víře i o vztazích, o Bohu i o pochybnostech. „Bylo tam velké přijetí, velké porozumění, velká otevřenost, možnost mluvit úplně o všem.“ V prostoru církve, kde bylo dřív mlčení nebo odmítnutí, vzniklo místo, kde bylo možné být sám sebou. Bylo možné být věřící a zároveň queer, bez nutnosti cokoliv vysvětlovat. „To bylo fakt skvělý!… I když to přišlo docela dosti pozdě.“
Trnitá cesta k rozhodnutí tvořit bezpečný prostor pro druhé
Svůj první coming out udělala Barča v okamžiku hlubokého zamilování – kamarádce přes zprávy. Kamarádka se jí zeptala, jestli si myslí, že ji Bůh nepřijme? Když se zamýšlela nad odpovědí, uvědomila si, že jí má Bůh rád takovou, jaká je. Přijetí od kamarádky a uvědomění si Boží bezpodmínečné lásky, pro ni bylo velmi důležité.„A jednou se mě zeptala, jestli na jedné akci byli taky takoví divní lidi, jako já.“Další blízcí věřící lidé už tak přijímající nebyli. Svou orientaci prozradila také věřící spolubydlící, kamarádce ještě ze základní školy. Ta se jí ale začala vyhýbat: „Hledala chvíle, kdy nebudu v kuchyni. A jednou se mě zeptala, jestli na jedné akci byli taky takoví divní lidi – jako já.“ Takových situací, ze kterých bylo cítit nepřijetí, bylo více a jejich přátelství se nakonec rozpadlo. Ale Barča se nenechala nepřijetím odradit, ani zlomit. Rozhodla se pro druhé vytvářet bezpečný prostor pro sdílení, který jí samotné v církvi chyběl. Např. začala pro děti na táborech, kam dnes stále jezdí jako vedoucí, dělat témata o LGBT a víře. „Viděla jsem tam ty malé teplé holky a kluky. A chtěla jsem jim říct, že Bůh je má rád. A že to jde dohromady.“ Děti na přednášky chodily, některé se svěřily se svým příběhem, jiné jen chtěly vědět víc. Ale byly to vždy sbližující okamžiky.
Ne každému to řekneš, to je v pořádku
Také otevřít téma vlastní vztahové orientace v rodině, nebylo pro Barboru jednoduché. První o tom věděla sestra – přijala to bez problému. Maminka reagovala jinak. „Měla pocit, že skončím sama. Že člověku nemůže být dobře samotnému. Ale když jsem jí řekla, že jsem zamilovaná, ulevilo se jí.“ U některých členů rodiny o coming outu radši ani nepřemýšlí. „Jeden ze strýců řekl, že by cigány a buzny nejradši postřílel.“ A babička s dědou? Má je moc ráda, ale bojí se, že by to nepochopili. Jestli jim to někdy řekne, tak jedině pokud bude mít partnerku. A kdyby mohla něco vzkázat svému já, v čase když procházela vnitřním coming outem? „Asi bych si řekla: Bůh tě má rád takovou, jaká jsi. Dej si čas. A nezapomeň se mít ráda.“